Výměna rolí [DOČASNĚ UKONČENO]

*25*

Ve tváři má tolik emocí...
Vidím tam zděšení, radost, smutek, lásku a znovu zděšení.
"A-Adriene?! Co tady děláš?"
Řekne zvonivým hlasem.
"Přišel jsem na návštěvu."
Marinettiny oči mě sjedou pohledem od hlavy až k patě.
"Co ti to udělal?"
Řekne zoufale. Najednou se rozbrečí.
"Promiň. Promiň promiň promiň promiň!"
Začne opakovat tohle slovo.
"Za co se omlouváš?"
Přijdu k ní blíž a pohladím jí po tváři. Mám co dělat, abych se udržel na noze.
"To já za to můžu! Já můžu za to, že jsme teď oba v nemocnici!"
Zakřičí.
"Klid! Za nic nemůžeš!"
"Můžu! Vždyť já tě málem zabila!"
"Ne! Ty ne! To Kim! A nejsem mrtvej a jsem tu s tebou!"
"Můžu za to já...můžu a vím to. Měla bych skočit z okna."
"To neříkej ani ve srandě!"
"Ne. Měla bych to udělat. Vždyť já málem zabila mojí spřízněnou duši!"
Cože?!
"Cože?!"
"Cože?"

Ona

Adrien na mě kouká a vyvalí oči.
"Cože?!"
Zeptá se.
"Cože?"
Řeknu já.
V tu chvíli přestanu brečet a pochopím vážnost situace.
"Řekla jsi to, co si myslím, že jsi řekla?"
"A c-co si myslíš, že jsem řekla?"
"Že jsem tvoje spřízněná duše!"
Rozzáří se mu oči.
"To, že jsem řekla? Už s-si ani nevzpomínám."
"Jo! Řekla jsi to! Vážně si to myslíš?"
Skvělý. Ta moje nevymáchaná pusa! Co mu mám teď říct?!
"Jo...t-teda ne! Já nevím!"
Dám si hlavu do dlaní. Odendá mi ruce a začne se přibližovat. Využívá mé slabé chvilky! Ale já se teď líbat nechci! Odstrčím ho, ale zapomenu na to, že má jen jednu funkční nohu. Strčím do něj moc silně a on spadne na zem.
"Promiň, ale já nemůžu!"
Vstanu z postele a uteču. Nechám ho zmateného, ležícího na zemi v mém pokoji a běžím směrem k východu. Už jsem na schodech a za sebou uslyším křik.
"Marinette! Neutíkej mi pořád!"
Neodpovím a běžím dál. Už jsem na posledním schodu. Seskočím ho a málem spadnu. Ustojím to a běžím k východu.
"Slečno! Tady se neběhá!"
Ignoruju recepční a běžím dál. Už jsem ve dveřích. Vyběhnu ven a běžím do parku. Je už tma. Podívám se na veliké hodiny. Je půl dvanácté večer. Tak to jo. Ale kam to běžím? Domů nechci ani nemůžu. Z nemocnice jsem právě utekla a na lavičce spát nechci. Už vím! Půjdu do altánku! Park je teď v noci zaplněn hodně podivnýma existrncema. Támhle furt chodí chlap kolem stromu a má na sobě sportovní kraťasy a tílko. Proč chodí pořád dokola kolem toho stromu? Asi je mentálně narušenej. Koukám na toho chlapa a ani si nevšimnu, že předemnou někdo stojí. Narazím do toho někoho a spadnu na zadek.
"Dávej pozor! Marinette?"
Jak ví moje jméno?! Kdo to je? Ten hlas je mi povědomý. A sakra. Jsem v loji.
"Marinette co tady děláš?! Proč nejseš v nemocnici?! Ale ono to je vlastně dobře. Budeš mi doma dělat plyšáka."
"Cože?! Plyšáka ti nikdy dělat nebudu!"
"Budeš muset. Nebo snad chceš, aby se tvůj tatíček dozvěděl, že utíkáš z nemocnice ve dvanáct v noci? Představ si ten titulek: Dcera slavného módního návrháře slečna Marinette Dupainchengová utekla z nemocnice o půlnoci a v místním parku okukovala bezdomovce!"
"Neokukovala!"
Sakra! Nechci, aby se něco takového o mě psalo v novinách. Ale ani náhodou nechci dělat plyšáka téhle obludě, která ublížila Adrienovi!
"Vážně? Vždyť jsi koukala na támhletoho fešáka a ani sis nevšimla, že před tebou stojím!"
Ukáže na toho sportovně oblečeného bezdomovce. Už nechodí dokola kolem stromu. Teď se opírá o ten strom hlavou a nohama ale pořád chodí. Bože.
"V tom případě ho teď okukuješ i ty!"
"No a? Prostě pojď!"
Chytne mě pevně za ruku. Najednou ve mě něco uvnitř vylezlo. Určitě mám v břiše nějakého vetřelce. Jakoby jsem našla svou ztracenou sílu. Sílu, kterou jsem ztratila, když mi umřela máma. Vrátila se. Vyškubnu se Kimovi a kopnu ho do břicha. S kňučením se svalí na zem.
"Tak teď mě dobře poslouchej ty bastarde. Já ti nikdy plyšáka dělat nebudu. NIKDY kapiš?! A ty nic neřekneš novinářům ani mému otci! Jinak tě udám na policii za dva pokusy o vraždu! Rozumíme si?!"
Při tom, co to říkám ho pevně držím za ruku.
"Ano. ANO prosím už mě pust bolí mě ta ruka!"
Pustím ho a věnuju mu poslední naštvaný pohled. On se kousek ode mě odplazí, pak vstane a uteče. Zbabělec.
"Páni. Kde se to v tobě vzalo? Takhle jsi se nechovala, když jsi byla malá."
Co..? Kdo to na mě mluví? Otočím se a tam stojí ten bezdomovec se sportovním oblečením.
"Co? Vy mě znáte?"
"Marinette. Já jsem tvůj strejda. Joe."
Joe? Joe..Joe...jo! Máma mi jednou vyprávěla o nějakým Joeovi.
"Můj strejda?"
"Jo. Tvoje maminka je moje sestra. No teda byla. Asi se ptáš, jak to, že jsi mě nikdy neviděla."
Kývnu hlavou na znamení souhlasu.
"Nikdy jsem nesouhlasil s tím, aby si tvá máma vzala tvého tátu. Ona ho ale milovala. Chtěl jsem se s ním seznámit. Když ale zjistil, že mi tvá máma všechno platí, nechtěl mě ani vidět. Nechodil jsem k vám. Nikdy jsem u vás doma nebyl. Sabina občas chodila ke mě. Platila mi nájem, jídlo a všechno. Měl jsem jí hrozně rád..."
Teď už začal plakat. Páchnul vínem a nevypraným oblečením. Mě to ani tolik nevadí. Chci slyšet ten příběh až do konce.
"...a pak jsi se narodila. Tvůj otec tě hrozně hlídal. Když scháneli někoho na hlídání a já se nabídl, tak mi tě nikdy nedal. Raději zavolal nějaké cizí ženské jménem Nathalie. Po devíti letech tvá máma umřela. Její peníze si nechal tvůj otec a já skončil na ulici. Konečně tě vidím Marinettko."
Marinettko. Takhle mi říkala máma. Možná mluví ten mentálně narušenej chlap pravdu...
____________________________________
Zdálo se to nemožné, ale jsem zpět! 😃 tak co říkáte na dnešní kapitolu? Nějakej vetřelec navrátil Marinette sílu! Woow větší kravinu jsem ani vymyslet nemohla, takže si tleskám! 👏👏 no doufám, že se kapitola alespoň trochu líbila, omlouvám se za chyby a užijte si zbytek prázdnin!
😍😍
*donuttik*