Výměna rolí [DOČASNĚ UKONČENO]

*16*

Vzbudím se v pět ráno. Nemůžu kvůli Mari pořádně spát. Naštěstí je neděle. Vstanu a jdu do koupelny. Vyčistím si zuby a učešu se. V pokoji se převléknu.
"Plaggu vstávej! Jdeme se nasnídat!"
Po slově nasnídat, ke mě Plagg rychle přiletěl. Dal jsem mu ten smradlavej sýr a šel dolů do obýváku. Rodiče už jsou v pekárně. Vezmu si cereálie a zaliju je mlékem. Pomocí lžičky (ne asi nože...) sním cereálie. Zapnu televizi a sednu si na gauč. Já vím, mysleli jste si, že hned půjdu za Mari, ale pro návštěvy je otevřeno až v devět. Koukám na zprávy. Nic zajímavého. Najednou ve zprávách pustěj ten rozhovor, co Beruška a Kocour dělali s Alyou. Trvá něco kolem půl hodiny. Po skončení se kouknu na hodiny. Osm. Ještě hodina bez ní. Ale když umře, tak bez ní budeš už navždy!
Ne! Ona neumře! Já ten hlas v hlavě nesnáším! Ona neumře a budeme spolu žít šťastně až do smrti! Budeme mít jedno nebo dvě děti a psa! Jo tohle myšlení na budoucnost je dobrý. Ještě chvilku přemýšlím nad jménama našich dětí. Pak kouknu na hodiny. Tři čtvrtě na devět. Už bych mohl vyrazit. Jdu přes pekárnu.
"Ahoj mami. Můžu jít...ven?"
"Jo ale vrať se brzy! Nechci mít o tebe znovu strach!"
"Neboj. Tak ahoj!"
"Ahoj!"
Vyjdu z pekárny a jdu směrem k nemocnici. Chvíli po devátý už se mi otevírají skleněné dveře. Vejdu dovnitř a jdu k recepci se zeptat, jde je Marinette.
"Dobrý den."
"Je ahoj. Ty jsi ten ze včerejška vijď?"
"Jo. Můžu se zeptat, kde leží Marinette Dupainchengová?"
"Jsi někdo z její rodiny?"
"No...jsem její přítel."
"Ach tak. Podívám se."
Začne ťukat na klávesnici. No ona neťuká. Ona do ní mlátí. Po chvíli se usměje.
"Ano Marinette Dupainchengová leží na pokoji číslo 258. Druhé patro chodba v levo."
"Dobře. Děkuju."
Jdu po schodech. Nepojedu výtahem, když mám funkční nohy a mohl by tu být někdo na vozíčku. Navíc je to přeci jen druhé patro. No spíš. To jsem si myslel. Myslel jsem, že jsem teď byl v prvním patře, ale to bylo -1 patro. Ty schody mě asi zabijou. Konečně dojdu do druhého patra. Jdu levou chodbou a hledám její pokoj. Konečně najdu pokoj s číslem 258. Otevřu dveře a vykulím oči. Tohle není ta Mari kterou znám. Tohle je bledá, skoro bílá Marinette. Sednu si k ní. Fuj je ledová! Ale pořát je to ona. I když tak nevypadá. Spí. Kolem ní pípají různé přístroje. Je v umělém spánku, protože kdyby spala normálně, tak by vlastně nespala, protože by jí to vzbudilo. Sedím u ní a držím její ruku. Doufám, že mi jí každou chvílí stiskne. Už takhle doufám hodinu. Ale já vím, že to přežije. Je to moje statečná a silná Mari. Já Kima zabiju! To on ublížil mojí Mari! Sedím a pořád doufám. Já sedím zády ke dveřím a tak nevím, kdo zrovna přišel. Otočím se a tam stojí ta paní, kterou jsem viděl u Mari. Za ní stojí Marinettin otec. Sice jsem ho nikdy neviděl, ale vím, že je to on.
"Nathalie? Kdo to je?"
Ukáže na mě Marinettin otec.
"To je ten kluk, co přinesl ty čokoládové sušenky. Co tu děláš?"
Řekne Nathalie.
"No...já...já jsem její spolužák. Já jsem jí přišel jen navštívit."
"Aha. Tak jdi. Teď jí jdeme navštívit my."
Raději je nebudu štvát. Pohladím Marinettinu ruku a odejdu. Rád bych, aby byla už v pořádku. Aby to byla ta stará krásná Marinette plná energie se svou barvou. Teď je to vybledlá spící princezna. Seděl jsem u ní asi tři hodiny. Mám hlad. Jdu si něco koupit do bufetu. Dojím a jdu si sednout před nemocnici na lavičku. Počkám tu, až odejdou. Najednou vidím Kima, jak vchází do nemocnice?! Tak to teda ne! Kam si myslí že jde?!
"Hej! Kime? Co tady děláš?!"
Vstanu a jdu za ním. Kim se na mě otočí.
"Jdu jí navštívit! Nemůžu?!"
Vykulím na něj oči. On jí zraní a teď jí jde jako jen tak navštívit?! Tak to teda ne!
"Ne nemůžeš, Kime!"
____________________________________
Ahojky! 😍😍 za dnešek další kapitola. Chcete, aby Mari přežila, nebo umřela? 😔 ne dělám si srandu 😂😃😃 stratila bych čtenáře a nemohla bych pokračovat v tomhle příběhu...
*donuttik*