Výměna rolí [DOČASNĚ UKONČENO]

*23*

Oba na mě skočej a povalej mě na zem.
"Hele, co blbnete?! Vy mě opravdu chcete zabít?!"
Kim mi začne lámat nohu.
"Kime! To bolí!"
Zakřičím.
"To má bolet!"
Najednou mi nohou projede ostrá bolest a ozve se křupnutí.
"Jau!"
"Ječíš jako holka."
Poznamená Emily, která něco připravuje u zdi. Ještě chvíli mi Kim kroutí s nohou a pak mě chytne za vlasy. Táhne mě k Emily. Tam mě zvedne a přimáčkne ke zdi. Do zad se mi nabodají špendlíky. Jo tak tohle tady Emily dělala. Do prčic to tak bolí!
"Tohle máš za to, že mi nechceš nechat Marinette!"
Kim mi dá pěstí. Au.
"A tohle za to, co jsi udělal Emily!"
Dá mi druhé pěstí. Pustí mě a já sklouznu k zemi. Je vidět, že tam špendlíky byly nalepené jen levným lepidlem, protože jsem sjel a oni mi zůstaly v zádech. Cítím v puse železnou chuť krve. Přede mnou se objeví Emily.
"Za moje trpění!"
Flákne mě podpadkem do hlavy.
"Za Kima!"
Praští mě znova.
"A za to, že tě možná hluboko srdci ještě miluju!"
Do téhle rány dá veškerou svou sílu. Zatemní se mi před očima. Slyším jen rychle se vzdalující kroky a pak už jen ticho.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Doufám, že jste si nemysleli, že je konec 😂😂 ne není nebojte

Ona

Probudím se asi v deset ráno. Je tu u mě sestřička a něco nastavuje na těch, asi hodně drahých, přístrojích. Do pokoje vběhne další sestřička.
"Kde je doktor Weiß?! Rychle!"
(Neumím vymíšlet příjmení! Nesuďte mě prosím! 😂 jinak veiß-bílá německy )
"To já nevím. Proč?"
"Přivezli chlapce. Stal se obětí šikany! Je na tom špatně! Pojď mi pomoct najít doktora!"
Obě sestřičky vyběhly z pokoje. Zmateně koukám ze dveří na chodbu, kde je hrozně moc lidí. Vidím lehátko a na něm kluk. Jeho zlaté vlasy jsou slepeny krví. Chudák. Doufám, že ho zachrání. Co se mu asi stalo? Na chodbě nastal klid. Sestřička se vrátila. Zase nastavuje něco na těch přístrojích.
"Můžu se zeptat?"
Řeknu.
"Ano."
"Co se mu stalo?"
"Stal se obětí šikany. Ale tentokrát je to vážnější případ."
"A kdo to je?"
"Omlouvám se, ale tyto informace nesmím nikomu sdělovat."
"Prosím! Nikomu neřeknu, že to vím!"
Udělám na ní psí oči.
"Tak jo. Ale nikomu ani muk!"
Kývnu hlavou na znamení souhlasu.
"Je to Adrien Agreste. Syn nejlepšího pekaře v Paříži!"
Adrien? Adrien! To určitě Kim! Bože snad Adriena zachrání! Sestřička odejde a nechá me samotnou v bílém pokoji. Proč to Kim dělá?! Nejdřív zmrzačí mě a teď Adriena?! Je to zrůda! Co když Adrien umře?! Co když...ne! Neumře! Ale proč mi na něm tolik záleží? Je to jen kamarád. A nebo k němu cítím něco víc, než kamarádství? Blbost! Miluju Chata! Ale on mě ignoruje, když jsem Ladybug. Možná to tak má být. Možná někdo chtěl, abych skončila s Adrienem. Je milý, hezký, chytrý a tak, ale já mám ráda toho nebojácného, silného a namakaného (😂😂) Chata! Ale kdo ví? Třeba je Adrien taky namakaný...bože nad čím to zase přemýšlím? Raději si setřu slinu a podívám se z okna. Vidím pár lidí. Už jen zítřek a pak mě pustí jo! Už chci ven z tohohle bílého pekla! Nebaví mě jen ležet a nic nedělat! Jsem tip člověka, co musí něco pořád dělat, jinak se zblázní. A já tu jsem teprve jeden den vzhůru a nebaví mě to tady!
Nejraději bych strhla támhleten plakát, na kterém je žena a píše se tam:
Nechte se také očkovat proti rakovině prsu. Budete šťastní a spokojení tak jako já.
A ta ženská se usmívá. Usmívá se a mě to strašně štve! Není mi do smíchu! Raději se podívám sa mé ruce. Začnu válku palců. Ano já sama hraju válku palců. Až tak se nudím. Ani televizi tu nemám. Měla jsem, ale včera večer jí odvezli. Nevím proč. Po napínavé válce palců vyhrál levý palec. Co tady mám dělat?! Mohla bych se jít 'proběhnout' ven jako Ladybug. Jo! Už vstávám, když najednou, kde se vzala tu se vzala (tohle mi matematikářka napsala do testu 😂 musím to sem taky dát) sestřička v mém pokoji.
"Dobré odpoledne slečno DupainChengová. Jak se máte? Bolí vás něco?"
Zeptá se.
"Ne nebolí. A prosím, tykejte mi. Je zvláštní, když mi tyká dospělý."
"Dobře slečnnn...Marinette. Nesu vá...teda ti oběd."
Položí mi oběd na klín.
"Děkuju."
"Nemáte...teda nemáš zač. Promiň já než si zvyknu. Chvíli to potrvá."
Už chce odejít, ale já jí zastavím.
"Počkat!"
Otočí se na mě.
"Jak je na tom Adr...teda ten blonďatý kluk, kterého tudy vezli?"
Vspomenu si na to, že tohle není ta sestřička, která mi řekla jeho jméno a že nesmím nikomu říct, že to vím.
"Myslím, že je na sále. Má nějaké vážné poranění hlavy. Prý mu jí zašívají."
"O aha. Děkuji."
"Nemáte...nemáš zač, pardon."
Usměje se na mě a odejde. Tak a teď už se můžu přeměnit. Řeknu ty dvě kouzelná slova a v tu ránu je ze mě Pařížská superhrdinka. Přejdu k oknu a vyskočím z něj.
Doufám, že potkám Chata...
____________________________________
Ahoj! Snažím se v tom vydávání kapitol zlepšit, takže jsem vám jednu napsala (pro mě) brzo! Juchůů 😂😂 omlouvám se za chyby a doufám, že se kapča líbila 😊 komentík a hvězdička potěší 😍😂 mějte se krásně!
*donuttik*