Výměna rolí [DOČASNĚ UKONČENO]

*28*

Užívám si větřík, který mi jemně cuchá vlasy. Ano, asi před půl hodinou jsem si je rozpustila. Koukám do dálky a najednou uslyším ránu. O ne. Že by zase Lišaj začal zlobit? Na to se tedy podívám. Vlastně jsem už dlouho neviděla Kocoura. Hmm co mu asi je? Letěl někam na dovolenou? To by mi snad řekl. Chybí mi to jeho tělo. Ty silné ruce...pane bože Marinette! Jdi raději najít toho Lišajova poslíčka! Seskáču dolů z eiffelovky a běžím ulicí až k místu, kde se začne šířit kouř. Jakého magora sis vybral tentokrát Lišaji? Zeptám se ironicky sama sebe. Zahlédnu muže v šedém oblečení a v ruce drží nářadí na...čištění komínů? Takže pan kominíček. Nemají spíš kominíci nosit štěstí? Tenhle spíš nosí kouř a nechává za sebou špínu.
"Nazdárek Beruško! Jsem rád, že jsi přišla. Poprvé v historii zvítězí zlo nad dobrem!"
"Jak si můžeš být tak jistý kominíku?!"
"Nejsem žádný kominík! Já jsem kouřový pán!" (Ano zní to trošku...no divně 😂)
"Pardon kouřový páne. Tak jak si můžeš být tak jistý?"
"Protože se dokážu změnit v kouř. Ani si mě nevšimneš a já už budu držet tvé mirákulum a celý svět se dozví, kdo se skrývá za tou slavnou maskou Berušky!"
Proč si Lišaj musí vždy vybírat takové blázny?
"Ale já ti nedovolím sebrat mi mé mirákulum!"
"Já žádné dovolení nechci ani nepotřebuju. Já ti to mirákulum s radostí a lehkostí ukradnu."
Řekne klidně. V tom na mě foukne velký oblak kouře. Dostane se mi do očí a do plic. Začnu zběsile kašlat a oči mi začnou slzet. Jak to mám sama zvládnout? Začínám uvažovat, že se na mě Koucour úplně vykašlal. Ucítím dotek na mém rameni. Pak na mém uchu. Kopnu do zadu a kouř i dotek zmizí. Protřu si zarudlé oči a přes slzy hledám kouřového pána. Zahlédnu ho na střeše nějakého domu. Pomocí yo-ya se tam dostanu. Tenhle boj mě přestává bavit. Pořád mám chuť kašlat a pálí mě oči.
"Štěstíčko!"
Zakřičím. Přede mě spadne vysavač. Hned poznám, co mám udělat. Ale kde tu najít zásuvku? Rozhlédnu se a zahlédnu jeden otevřený dům. Běžím do něj a zapojím vysavač do zásuvky. Otočím se a tam se oběví kouřový pán.
"Chceš mě zastavit vysavačem? Bouchneš mě jím do hlavy?"
"Myslím, že mám lepší nápad!"
Kouřový pán se zasměje a znění se v kouř. Já zapnu vysavač a vysaju ho. Zbude z něj jen nářadí na čištění komínů. Zlomím ho a z něj vyletí akuma. Yo-yem ho očistím a z vysavaše vyndám pytlík. Roztrhnu ho a položím na zem. Vysavač vyhodím do vzduchu se slovy:
"Kouzelná Beruška!"
Vše se začne opravovat. Z pytlíku vyleze pán, kterého jsem tu párkrát viděla čistit komíny.
"Co se to stalo?"
Zeptá se. Já mu jen podám zpravené nářadí a pomocí yo-ya se dostanu domů. Doma se přeměním na Marinette. Vypláchnu si oči a napiju se vody. Strašně smrdím kouřem. Vlezu si do sprchy a vysprchuji se. Vylezu a obléknu se do pyžama. Je sice teprve sedm, ale co. Zachumlám se pod peřinu a zavřu oči. Před očima se mi objevilo to, jak jsme tu s Adrienem šili ty overály. Jak spadl z gauče. Jak byl roztomilý a hrozně podobný Kocourovi, když si oblékl ten overál. Jak...Marinette? Opravdu právě přemýšlíš nad tím, jak je tvůj spolužák a kamarád roztomilý? Že by se mi začal Adrien líbit? Blbost! Miluju Kocoura! Ale ten se na mě vykašlal. Možná vesmír chce, abych chodila s Adrienem. Možná to chci...i já...

On

Probudím se v deset hodin ráno v nemocničním pokoji. Marinette už dneska pustili domů, ne? Vylezu z postele a jdu se podívat do jejího pokoje. Ano. Už tu není. Jsem rád, že se jí nestalo nic vážného, a že si tu nemusí poležet déle. Vrátím se ke mě do pokoje a lehnu si zpátky do postele. Sestřička mi přinese snídani a já jí sním. Po chvilce zas usnu. Probudí mě až rána, která přichází z venku. Podívám se z okna a uvidím hrozně moc kouře. Už se chci přeměnit na Kocoura, když v tom do pokoje přijde moje máma s mým tátou.
"Adrianku! Tak dlouho jsme tě neviděli. Jak to, že neležíš v posteli?!"
"Ehh...no já...se musel protáhnout."
Řeknu a začnu si protahovat záda.
"Venku řádí nějaký padouch. Ty tu zůstaneš a my s tebou, ať vidíme, že se ti nic kvůli němu nestalo!"
Chudák Beruška. To už je po druhé, co jsem jí v boji nechal samotnou. Snad na mě není naštvaná. Vlezu si zpátky do postele.
"Tak jak se vůbec máš Adriene? Bolí tě něco?"
"Ale mám se fajn. Jediné, co mě opravdu bolí je ta noha. Jinak jsem v pohodě."
Rodiče něco mleli, ale já koukal z okna a myslel na to, že teď někde Beruška bojuje. Možná to nezvládá. Možná se jí boj nedaří a potřebuje pomoct! Proč zrovna teď přišli rodiče?! Celé asi tři dny co tu ležím se neukázali a teď najednou? Snad to Beruška zvládne...
______________________________________
Ahoj! Omlouvám se strašně opravdu strašně moc, že kapitola nevyšla přes DVA měsíce! Já nevím, proč jsem nepsala. Ale snad jsem vás alespoň trochu potěšila touto kapitolou. Doufám, že se líbila. Kdyžtak můžete napsat komentář a nebo dát hvězdičku 😄 co by jste řekli na to, že bych to už u třicáté kapitoly skončila? Já osobně nevím, o čem dál psát 😟 no hezký týden a mějte se! 😍😍