Quo vadis? [HP FF] ✔

Prolog

Zdravím! Přicházím s novou povídkou, snad si najde svoje čtenáře. Pokud se vám zalíbí, byla bych ráda, kdybyste mi dali nějakou zpětnou vazbu, ať už v podobě hlasu nebo komentáře. Přeji příjemné čtení a zbytek podzimní neděle :)
resthefuture

Eveline vběhla do svého pokoje a naštvaně za sebou bouchla dveřmi, až se skleněné vitríny v okně rozklepaly. Byla tak naštvaná! Rodiče ji jen tak oznámili, že se stěhují do Anglie a ona, že jede s nimi. Jen tak, bez předešlého varování! Jenže tím pro ní tahle noční můra neskončila. Zároveň jí taky řekli, že ona i její mladší bratr Theo budou chodit do Bradavic. To snad nemyslí vážně? Jemu to může být jedno, stejně půjde teď po prázdninách do prvního ročníku, ale ona už měla v Krásnohůlkách svoje kamarády a nechtěla od nich pryč. Jedna věc je stěhovat se, druhá je přestoupit na jinou školu! Vzala do ruky první věc, co našla a mrskla s ní o dveře.
„Už si skončila s tou scénou?" objevila se ve dveřích její matka. Na tváři měla ustaraný výraz.
„Scénou?" hystericky se ptala Eveline, „tak já dělám scény? A to, že se stěhujeme Merlin-ví-kam a ještě budu muset do tý hrozný školy vás vůbec nezajímá!" posadila se na postel a dlaněmi se chytla za hlavu.
„Ev," sedla si k ní máma a začala ji hladit po jejích dlouhých blonďatých vlasech. „Já vím, že je to pro tebe těžký. Měla si tenhle rok dělat zkoušky, ale věř mi, že Bradavice jsou dobrá škola. Vždyť víš, že já jsem tam studovala. Věř mi, bude se ti tam líbit," chlácholila jí. Eveline však zarytě trucovala a odmítala s matkou mluvit. Clara si povzdechla a vzdala se svých pokusů ji rozveselit. Doufala, že se trochu umoudří.

„Páni!" vykřikl Theo, když se celá rodina společně přemístila před její nový dům. Na rozdíl od domku, který měli ve Francii, tohle bylo opravdové sídlo. Ani okolí nebylo tak zlé. Bydleli kousek od univerzitního města Cambridge. Eveline se rozhlídla kolem, dům byl opravdu moc pěkný a zahrada se taky zdála dobře udržována. Svoje hodnocení si však nechala pro sebe, rozhodla se, že bude dál hrát uraženou. Přece jim to nebude ulehčovat!

„Tobě se tu nelíbí?" ptal se jí její otec, když viděl její výraz.
„Ne," tvrdila zatvrzele Eveline. „Líbilo se mi doma, v Bordeaux!" dupla si.
„Ale zlato, uvidíš, že tady se ti taky bude líbit. Koukni na ten dům! Mnohem větší, než jsme měli ve Francii. A Bradavice si taky určitě oblíbíš," domlouval jí otec. Byl nadšený novým vývojem situace. Jakožto lékouzelník dostal nabídku na práci u svatého Munga, jednu z nejlepších kouzelnických nemocnic vůbec. Pobral zavazadla a šel prozkoumat interiér jejich nového domu. Jeho manželka i syn se vydali za ním, jen Eveline stále stála na zahradě a neměla se k ničemu. Smutně si povzdechl. Nebyl rád, že ji vytrhl z Krásnohůlek, ale Theodore by stejně musel jít studovat do Bradavic a on chtěl, aby byly jeho děti pohromadě.

Eveline seděla ve svém novém pokoji a vybalovala si svoje věci. Pustila si k tomu rádio a dala ho pěkně nahlas. Sice byli oba její rodiče kouzelníci, ale neměli nic proti těmhle mudlovským výdobytkům moderní doby.
„Musíš to mít tak nahlas?!" vpadla do pokoje její matka a hned se hnala k rádiu, aby ho ztišila.
„Jo, musím!" trvala na svém Eveline, zatímco házela ponožky do skříně.
„Co to s tebou je?" divila se. Její dcera však odmítala spolupracovat a dál plnila skříň svým oblečením. V tu chvíli ji něco napadlo. „Co bys řekla tomu, kdybychom zítra zašli na nákupy? Potřebuješ nějaké nové oblečení," věděla, že tohle na ní zabírá – vidina nových hadříků a dalších věcí. „Stejně musíme dojít na Příčnou a obstarat vám věci do školy," pokračovala. Eveline se sice při zmínce o nákupech trochu zarazila, ale nechtěla se nechat dá tak snadno. Clara si povzdechla a nechala svou dcera být. Začínala přemýšlet o tom, jestli to přece jen nebyl špatný nápad.

„Musím jít s Theem k Ollivanderovi pro hůlku, zatím se nějak zabav, ano?" řekla ji mamka. Už stačili navštívit Madam Malkinovou a koupit si pár hábitů. Vůbec to na Příčné neznala, takže když máma s bráchou odešli, nevěděla, kam jít. Rozhlédla se po okolí a její zrak upoutalo knihkupectví Krucánky a Kaňoury. Knížky milovala a stejně...Musí si přece koupit učebnice pro pátý ročník, no ne? S tím vešla do obchodu. Bylo tam hodně lidí. Hlavně rodiče s dětmi, kteří vybírali svým ratolestím nové učebnice. Vyšla do druhého poschodí a našla sekci s lektvary. To byl vždycky její nejoblíbenější předmět, byla v něm nejlepší ze třídy. Asi zdědila talent po tátovi. Zalezla k jednomu z regálu a dala se d hledání. Většinu knih o lektvarech, co vlastnila, bylo ve francouzštině, takže tituly co měli zde, pro ni byly velkou neznámou. Naštěstí díky tomu, že její matka pocházela z Anglie, neměla s angličtinou problém. Byla tak zabraná do hledání, že do někoho vrazila. Otočila se a uviděla vysokého kluka zhruba stejně starého jako byla ona. Měl černé, trochu mastné vlasy a ty nejčernější oči, které kdy viděla.

„Ehm, promiň," zakoktala, když jí došlo, že se na něj zírá. „Nedávala jsem pozor."
„To mi došlo," odvětil jí nepříliš příjemně. „Tebe zajímají lektvary?" ptal se pochybovačně.
„Jinak bych tu asi nebyla, ne?" vrátila mu kousavě. Mladík si jí dál prohlížel, až se Eveline začala červenat. „Ehm, nevíš, kde bych našla učebnici lektvarů pro pátý ročník?" zeptala se ho, aby prolomila ticho.
„Ty chodíš do Bradavic?" zajímalo ho. Nikdy tam tuhle holku neviděl. A jestli hledá učebnice pro pátý ročník, měl by ji znát. On sám půjde po prázdninách do pátého ročníku. Přecejen, do Bradavic nechodilo tolik blonďatých holek a ještě k tomu do stejného ročníku jako on.
„Letos tam nastupuji," vytrhla ho z přemýšlení. „Promiň, už budu muset jít," omluvila se, protože viděla, jak na ní ze zdola mává její mamka s bráchou. Popadla učebnici a seběhla dolů. Severus byl překvapen. Ještě nikdy neslyšel o nikom, kdo by nastoupil do Bradavic v průběhu studia. Zatřásl hlavou, aby vyhnal tu holku z hlavy. Vrátil se k hledání Léčivých lektvarů. Za chvilku měla přijít Lily a on jí slíbil, že spolu zajdou pro nové kotlíky.

„Eveline, prosím, nauč mě něco," škemral Theo.
„Vždyť víš, že nesmíme kouzlit mimo školu," připomněla mu a dál si četla v nové učebnici lektvarů.
„Ale vždyť si sama říkala, že když budeme kouzlit v domě, bude si Ministerstvo myslet, že to kouzlí naši rodiče!" dál přemlouval svou sestru.
„Řekla jsem ne! Pozítří začíná škola, tak to už snad vydržíš, ne?" s tím se zvedla a zamířila k sobě do pokoje. Ne, že by byla natolik proti ukázat bráchovi pár neškodných kouzel, ale z principu jí štvalo, jak je ze všeho nadšený! Kdyby jako ona dal rodičům najevo, co si o celém tom stěhování myslí, třeba by zůstali v Bordeaux...