Quo vadis? [HP FF] ✔

12. kapitola - Co se to s tebou stalo?

Omlouvám se, že dávám kapitolu se zpožděním, když jsem jednu slíbila ještě o Vánocích. Bohužel mám zánět průdušek, a tak psaní nové kapitoly šlo trochu jinak, než bych si představovala. Doufám, že vy jste měli o něco lepší Vánoce (a snad jste našli i něco potterovského pod stromkem). Snad se bude kapitola líbit. Komentář a hlas mě moc potěší, resthefuture :)

Eveline ležela v posteli a už asi po páté toho večer ignorovala klepání zobáku Severusovy sovy. Když se před chvílí vřítila krbem do obývacího pokoje, její rodiče se tvářili překvapeně. Její máma za ní vyběhla, ale Eveline ji poslala pryč. Ze všeho nejvíc teď potřebovala být sama. Jak jí to mohl udělat? Copak pro něj ten poslední půlrok nic neznamenal? Se slzami v očích znovu zabořila hlavu do polštářů.

Severus vběhl do bradavického expresu a hledal Eveline. Poslal ji několikrát svou sovu, ale vždycky se vrátila s nepořízenou. Musel jí najít a vysvětlit jí to. Bezmyšlenkovitě vrazil do prvního kupé. Bohužel Eveline tam nebyla, naproti tomu tam seděla partička Pobertů. Remus se Siriusem právě zvedli hlavu od partičky šachů.
„Ale ale, Srábku, co tu chceš?" podíval se na něj Sirius. „Snad sis nespletl kupé?" zasmál se.
„Jo, Srabusi. Padej odsud! Běž si za tou svojí," ozval se James Potter a Severus beze slova zavřel dveře a šel hledat dál. Obešel snad celý vlak a stále jí nemohl najít. Bylo mu jasné, že ona ho nechce vidět, ale přece se nemohla propadnout do země.

Poprvé ji uviděl až ve Velké síni. Seděla na kraji havraspárského stolu ve společnosti svých spolubydlících Amy a Rose. Ty dvě na něj vrhaly vražedné pohledy, zatímco jeho přítelkyně civěla do stolu a odmítala zvednout hlavu. Vyběhl za ní hned, jakmile opustila síň. „Eveline!" křičel za ní. „Eveline, počkej na mě!" křičel znovu.
„To prostě nechápeš, že s tebou nechce mluvit?" otočila se na něj Rose. Eveline spolu s Amy se mu ztratily z dohledu. „Dej jí pokoj!" strčila ho do ramene a odběhla za roh. Opřel se o zády o stěnu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Lily zrovna seděla v knihovně a psala esej do kouzelných formulí. Najednou uviděla, jak se jí na pergamen zobrazuje čísi stín. Zvedla hlavu a zadívala se do těch nejčernějších očí, co znala. Ten pohled u něj ještě nikdy neviděla. Severus vypadal jinak, než ho znala. Díval se na ni se zlobou v očích, ruce zaťaté v pěst. Snad naposledy když byl podobně rozzlobený, bylo tehdy u jezer po NKÚ. „Pojď ven," řekl ji autoritativně.
„Počkej chvíli, Severusi. Jen tu něco dodělám a-"
„Hned teď!" poručil ji a ona pochopila, že když to neudělá, snad ji ven sám dotáhne.

„Tak co je?" zeptala se, když vyšli ven před knihovnu. Severus se rozhlédl po chodbě, jestli tu nikdo není. Když usoudil, že chodba je prázdná, otočil se k Lily.
„Víš, nikdy jsem si nemyslel, že jsi taková mrcha," pohlédl jí do očí. „Nechápu, jak si s touhle povahou mohla být zařazená do Nebelvíru," řekl jí.
„Ale Seve, já-"
„Neříkej mi Seve!" utrhl se na ni.
„Dřív jsem ti tak říkala a nevadilo ti to."
„To bylo dřív. To jsem ti ještě věřil," pronesl ublíženě.
„A proč už mi teď nevěříš?"
„Vážně se musíš tak blbě ptát?" vyjel na ni. „Kvůli tobě se mnou Eveline nemluví! Všechno si zkazila!"
„Jak kvůli mně?" ohradila se. „Pokud vím, tak na líbání jsou potřeba dva," podívala se na něj.
„Jenže já jsem tě líbat nechtěl, Lily. Kdysi snad ano, ale teď mám Eveline. U Merlina, miluju jí. Copak to nechápeš?" rozkřikl se na ní. Lily byla překvapená. Snad nikdy ho neviděla tak mimo kontrolu. Vypadalo to, že se tu každou chvíli sesype.
„Ale Severusi," přistoupila k němu blíž a ruku mu položila na rameno. „Vždyť my dva patříme k sobě," pohladila ho po tváři.

„Severusi?" ozvalo se za nimi. Oba se otočili. Stála tam Eveline.
„Eveline!" vykřikl a hnal se k ní.
„A já blbá kráva jsem si s tebou chtěla jít promluvit," tvář se jí zkřivila bolestí. Severusovi teprve teď došlo, jak to musí vypadat. Oni dva sami v prázdné chodbě, on přišpendlený na zeď a Lily ho hladí po tváři a cosi mu šeptá do ucha. „Ne, Eveline! Všechno je to jinak. Já jsem jenom-" začal jí vysvětlovat, ale v tu chvíli mu na tváři přistála facka.
„Hajzle!" štěkla na něj. „Mezi náma dvěma je konec!" Pak se otočila k Lily. „Nikdy jsem si o tobě nemyslela, že si taková..." chvilku hledala slova, „taková děvka!" a utekla pryč. Lily byla šokovaná. Čekala, že Severus řekne něco na její ochranu. Ten vypadal jako zkamenělý. Pak se z ničeho nic sesunul podél zdi na podlahu a zíral do prázdna.

Severus právě seděl ve zmijozelské společenské místnosti. Seděl v jenom z kožených křesel umístěných v rohu. Aspoň nebyl tak všem na očích. Znovu stočil svoje oči zpět ke knize, když ho vyrušil hlas jeho kamaráda. „Ahoj, Severusi," sedl si Evan do protějšího křesla. Ten na něj zběžně kývl.
„Tak jsem si říkal, jestli si přemýšlel o mojí nabídce," sondoval.
„Přemýšlel," potvrdil mu Severus.
„A?"
„Zítra ti dám odpověď," slíbil mu a vrátil se zpět ke knize a doufal, že pro Evana to bude jasné znamení, že se s ním teď nechce vybavovat. Jeho kamarád to naštěstí pochopil. Bohužel jeho mysl nebyla schopná udržet pozornost knihy. Bylo to už déle jak měsíc, co mu Eveline dala definitivně kopačky. Od té doby se potkávali jen na hodinách a při jídlech ve Velké síni. Když ho zpozorovala, změnila směr, nebo si ho nevšímala. Několikrát jí poslal sovu, ale vždycky se vrátila s neotevřeným dopisem. Po čtrnácti dnech usilovného ignorování z její strany pochopil, že je mezi nimi definitivní konec. V té chvíli za ním přišel Evan s nabídkou připojit se ke skupině okolo Lorda Voldemorta. Šlo o jednoho z největších odborníků na černou magii a on nabízel studentům, že je bude učit. Severus vycítil, že tohle je šance pro něj. Nejenom se učit od samotného mistra o svém oblíbeném předmětu, ale taky zapomenout na Eveline a příležitost vypadnout konečně z domu. Už si ani neměl co rozmýšlet. Stane se Smrtijedem.

O měsíc později už jeho levou ruku zdobilo znamení zla. Nerad vzpomínal na to, jak si ho Voldemort označkoval. Neskutečně to bolelo. Zároveň se mu pomalu vytrácely iluze. Myslel si, že to bude o výuce o černé magii. Namísto toho stále vedl řeči o čisté krvi a o nutnosti zbavit se mudlovských šmejdů. Tohle nebylo něco, co ho přitahovalo. Když si vzpomněl na to co se dělo na minulé schůzce. Jejich pán si přivedl dva mudly a víc jak dvě hodiny je mučil. Nejenom kletbou cruciatus, použil i pár dalších šťavnatých kleteb. Bohužel si na to vzpomenul zrovna při večeři ve Velké síni. Rychle odstoupil od stolu a odběhl ven. Zamířil do prvních umýváren po cestě. Nezajímalo ho, jestli jsou chlapecké či dívčí. Vběhl tam a pozvracel se do umyvadla. Ty vzpomínky byly ta živé! Když se trochu uklidnil, stáhl ze sebe svůj kolejní svetr, sundal kravatu a vytáhl si košili až po lokty. Obličej si osvěžil studenou vodou a taky si vykloktal pusu. Když si prohlížel svůj zubožený výraz v zrcadle, ozval se za ním zvuk. Otočil se.

Nemohl uvěřit svým očím. Eveline zrovna vycházela z jedné kabinky. Málem se mu zastavilo srdce. Ona si ho všimla až o pár sekund později. Zastavila se v pohybu, ale pak pokračovala dál k umyvadlu. „Ahoj," pozdravil ji opatrně.
„Ahoj," odpověděla mu tiše. Všimla si jak je bledý a taky jí přišlo, že od té doby, co se spolu rozešli, výrazně zhubnul. „Ehm, totiž, je ti dobře?" zeptala se ho. Sice se s ním rozešla ona, jenže to neznamenalo, že o něj nebude mít strach. Pořád ho měla ráda.
„Jo, já jen...udělalo se mi nevolno," dokončil a levou rukou si nervózně prohrábl vlasy. Eveline ztuhla. Viděla, že má na ruce znamení. To znamení, o kterém jí vyprávěl otec. Nosí ho členové sekty, kteří zabíjejí a mučí mudly a studenty z mudlovských rodin. „Ty, ty," zadrhl se jí hlas, „ty seš smrtijed!" vykřikla.
„Eveline, dovol mi vysvětlit ti-"
„Nenechám si nic vysvětlovat od vraha!" vřískla na něj. „Myslela jsem, že tě znám. Ale teď vím, že jsi někdo úplně jiný. Sbohem, Severusi." Odešla a nechala ho tam sedět samotného.