Quo vadis? [HP FF] ✔

14. kapitola - Vzpomínky

Sama sebe jsem překvapila a podařilo se mi napsat další kapitolu. Není to extra veselé čtení, ale možná už máte po těch Vánocích tý romantiky taky dost :D Kdy bude další kapitola nevím, zkouškový je neúprosný :/ Ale vynasnažím se co nejdřív. Tak hezké počtení a vše nejlepší do nového roku :) resthefuture

Eveline popadla svůj plášť, vstoupila do krbu a odletaxovala se. Vystoupila v malém obývacím pokoji. Svůj plášť hodila na malou modrou pohovku. Ta, malý konferenční stolek a pár obrazů bylo to jediné, co měla v obývacím pokoji. Ten byl chytře spojen s malým kuchyňským koutem. Zde měla jen to nejnutnější. Neuměla vařit. Tedy, zvládla si udělat těstoviny nebo sendvič, ale to bylo tak všechno. Hůlkou si připravila kávu. Nesnášela pít horké nápoje. Vždycky si totiž vzpomněla, jak ji matka nutila pít horký čaj, když byla nemocná a ona si tolikrát spálila jazyk...Od té doby pila čaj a kávu skoro až vlažné. Při vzpomínce na matku jí píchlo u srdce.

Její rodiče i její bratr zemřeli před rokem. Stalo se to den před Vánocemi. Jejich dům v Cambridge napadli Smrtijedi. Stejně tak jako další kouzelnické domy v okolí. Jednalo se o běžnou razii v této době. Někoho hledali, doteď netuší koho, ale každopádně to schytali její rodiče i bratr. U Merlina, jejímu bratrovi bylo teprve patnáct let, když přišel o život. Ona přežila jen díky tomu, že v té době už studovala na lékouzelnici u svatého Munga. Přišla, až když bylo po všem. Tehdy se psychicky sesypala. Ve svých dvaceti letech přišla naprosto o všechno. Rodiče i s bratrem zemřeli, jejich dům byl zničený. Chvilku zvažovala, že se vrátí do Francie a bude bydlet u své babičky. To ale téměř hned zavrhla. Se svojí babičkou neměla nejlepší vztah, vlastně se neviděly už 3 roky. Rozhodla se, že se bude muset postavit na vlastní nohy. U Gringottových měla naštěstí její rodina nějaké úspory. Koupila si tenhle malý byt v Londýně. Nebylo to sice žádné terno, ale ona nic víc nepotřebovala. Před čtvrt rokem skončila studium lékouzelnictví a nyní už byla plně kvalifikovaná lékouzelnice v nemocnici u svatého Munga.

Dlouho jí trápily výčitky. Nejenom, že nemohla svoje rodiče zachránit, ale byla moc zbabělá na to, aby je pomstila. Probrečela kvůli tomu několik nocí. Jenže ona se nemohla jít postavit do první linii a zabíjet. Věděla, podvědomě tušila, že by asi měla, ale nemohla. Nesnesla by dopustit, aby ublížila jemu. I po tolika letech jí chyběl. Nedokázala by na Smrtijeda seslat kletbu. Vždy viděla před očima Severusovu tvář.

Když byla na první poradě řádu po útoku na svou rodinu, vysílala jeho směrem nenávistné pohledy. Proč, když vždycky na poradě varoval, co se chystá, to neudělal teď? Byla to snad pomsta za to, že se s ním tehdy rozešla? Nevěřila, že by to udělal. Nemohl ji tolik nesnášet. Jejích pohledů si ani nevšiml. Byl natolik zabrán do okolí, že si nevšímal naprosto ničeho. Po poradě si ji odchytl ředitel Brumbál. Řekl jí, že Severus o útoku nic nevěděl. Ten večer, co k tomu došlo, měli v Bradavicích poslední pedagogickou radu před svátky. Severus byl na ní přítomen. A ani předtím si ho Voldemort nezavolal. Eveline se ulevilo. I když vzápětí se za to v duchu seřvala. Jak se jí mohlo ulevit, když právě přišla o svou rodinu.

Vlezla si do sprchy a mechanickými pohyby se začala svlékat. Vstoupila pod proud horké vody. Tohle byla její rutina. Vždycky, když přišla z práce, udělala si kávu a mezitím si dala uklidňující horkou sprchu. Když se zabalila do županu a přeběhla svou ložnice zpátky do obýváku, zrak ji padl na její postel. Postel pro jednoho. Přesně takhle to bylo. Byla osamělá. Snažila se randit, jako to dělali kolegyně jejího věku. Jenže se nikdy nedokázala uvolnit, zvlášť po té příhodě s rodiči. Raději to vzdala a přijala fakt, že zemře jako jedna z těch workoholiček, co je zavázána své práci. Sama. Opuštěná.