Quo vadis? [HP FF] ✔

3. kapitola - Zvraty

Nový týden, nová kapitola. Doufám, že vám alespoň trochu zpříjemní den. Když mi napíšete komentář, budu moc ráda :) Mějte se, resthefuture.

„To tě právě pozval Coxon na rande?" ptala se jí udiveně Rose. „A ty jsi souhlasila?" ušklíbla se na ní. Eveline byla naprosto konsternovaná. Nechtěla Maximilianovi přiznat, že ho neposlouchala, ovšem netušila, jak se její nevinná odpověď mohla zvrtnout...Maximilian nebyl špatný kluk, ale znala ho sotva dva dny. Byl vlastně i docela pěkný, teda alespoň to si asi myslely čtvrťačky od nich z koleje, které v tuhle chvíli propalovaly Eveline pohledem. Nechtěla s nim nikam jít, a nebylo to kvůli němu, nechtěla jít nikam s nikým. Sklonila hlavu do dlaní a večeře už si nevšímala.

Druhý vyučovací den proběhl podobně jako ten první, po večeři odběhla Eveline na kolej. Vzala si knihy a zamířila do knihovny. Držela v sobě naději, že když ji Maximilian nenajde na koleji, vzdá to. Vytáhla z police knihu o Přeměňování. Když si chtěla sednout, aby vypracovala esej, co jim zadala McGonagallová, s překvapením zjistila, že jsou všechny stoly plné. V Krásnohůlkách byla knihovna skoro vždy prázdná, tady asi brali studenti učení vážněji. Rozhlížela se, ke komu by si přisedla, když ji vzadu v rohu upoutal zrak známý chlapec. Rozešla se k němu.
„Ahoj, Severusi," pozdravila ho. Ten zvednul zrak od tlusté knihy. „Můžu si sem sednout?" zeptala se ho. Ten jen přikývl a dál se věnoval svojí knize. Eveline začala pracovat na eseji, ale po patnácti minutách to vzdala. Nemohla se na to vůbec soustředit. Bude to muset udělat zítra. Začala si dávat věci zpátky do tašky.
„To bylo rychlý," zamumlal Severus. „Mně většinou zaberou eseje do Přeměňování alespoň půl hodinu."
„Nějak na to dneska nemám náladu," osvětlila mu. „Vypracuju to zítra. Na čem děláš ty?" zajímalo jí.
„Starodávné runy, ale už jsem hotov," začal si taky balit věci do tašky. „A jak se ti zatím líbí v Bradavicích?"
„Jo, je to v pohodě. Včera jsem tě sledovala na lektvarech, hrozně ti to jde! Vždycky jsem si myslela, že mám na ně talent, ale-" Severus se začal červenat, jako vždy, když ho někdo pochválil. Možná proto, že se tak stalo málokdy.
„Á, tady tě mám!" přerušil je Maximilian. „Zapomněla si, že máme dnes večer schůzku?" usmál se na ni. „Ahoj, Severusi," pozdravil svého kamaráda. Eveline se na něj omluvně podívala. Mnohem raději by si povídala s černovlasým klukem, ale včera to (nechtíc) slíbila. Pohlédla na Severuse, aby se s ním rozloučila. Na chvilku se mu v očích mihlo překvapení, ale hned ho skryl.

Maximilian ji vedl z knihovny ven, ještě se tu nevyznala tolik, aby věděla kam. Ten její výraz pravděpodobně rozluštil. „Myslel jsem, že bychom se mohli projít po pozemcích," vysvětlil, „je ještě teplo a mohl bych ti to tady ukázat," usmál se na ni. Pravda, na začátek září bylo neobvykle teplo. Prošli kolem Hagridovy chatky, přes famfrpálové hřiště. Nakonec si sedli k jezeru. „Víš, že tu máme obří oliheň?" snažil se jí zaujmout. Její mlčení si vyložil jako, že neví a začal o ní mluvit. I když Eveline si to už stačila přečíst v Historii Bradavické školy. Ale byla ráda, že to není ona, kdo obstarává konverzaci.

„Za čtrnáct dní je první prasinkový víkend," díval se na ni, zatímco ona hypnotizovala pohledem jezerní hladinu.
„Hm?" otočila se k němu.
„No jo. Ty to vlastně nevíš," plácl se do čela. „Prasinky jsou kouzelnické vesnice zhruba kilometr od Bradavic. Každý měsíc tam můžou jít studenti od třetího ročníku výš a-"
„Pottere!" přerušilo Maximiliána. Eveline se otočila. Nedaleko od ní stál Severus s Lily a společnost jim dělali dva černovlasí kluci. Severus a jeden z těch kluků na sebe mířili hůlkama.
„Co šílíš, Evansová?" ozval se ten s brýlemi. „Vždyť my si se Srabusem jenom tak přátelsky povídáme, viď?" poplácal ho rádoby přátelsky po zádech. Severus se napřímil.
„Nesahej na mě!" křikl na něj. V tu chvíli na něj ten druhý černovlasý kluk taky vytáhl hůlku.
„Blacku, Pottere, nechte ho být. Nic vám neudělal! Jenom si tu spolu povídáme," znovu se do toho vložila Lily.
„To je právě ono, Evansová. Nemá se s tebou co vybavovat, Srábek jeden."
„Jenže já se s ním chci bavit, Pottere! Tak si dej odchod!" odpálkovala ho.
„Jednou budeš litovat, Evansová!" řekl jí a pak i se svým kamarádem odešli. Severus a Lily si sedli zpátky ke stromu. Eveline je chvíli pozorovala. Severus byl stále naštvaný, ruce zaťaté v pěst. Lily ho pohladila po paži, aby ho uklidnila.
„Tak co, půjdeš se mnou? Můžeme zajít na máslový ležák," mrknul na ni. Eveline se na něj otočila a znovu si prohlédla jeho obličej. Nebyl problém v tom, že by nebyl pěkný. Měl hezké modré oči a celkem slušivý sestřih vlasů. Problémem bylo, že byl zkrátka...příliš tuctový a předvídatelný. Takový ten hodný kluk, ale bohužel ničím zajímavý. Nechtěla být na něj protivná, ale on ji v podstatě nedal příležitost. Vlastně i to, že tu teď spolu seděli, bylo dílem náhody. Nebo spíš toho, že nevnímáš, co ti kdo říká, pomyslela si.
„Víš, Maximiliane, neber si to špatně, ale tohle nebude dobrý. Ty a já jsme každý jiný. To by nefungovalo," vysvětlovala mu jako malému dítěti. Maximilian vypadal zaskočen, ale snažil se to nedat příliš najevo. „Ale Eveline, vždyť mě ani pořádně neznáš," namítl.
„Maxi," podívala se mu do očí. „Tohle by prostě nefungovalo, promiň," zvedla se ze sedu šla směrem k hradu.

Maximilian seděl u jezera ještě hodinu, možná dvě? Nějak ztratil pojem o čase. Eveline ho poněkud vyvedla z míry. No, poněkud nebylo asi to správné slovo. Přišlo mu, že se spolu dobře baví a Prasinky se zdály jako dobré pokračování. Tak co udělal špatně? Proč mu ani nedala šanci? Z přemýšlení ho vytrhl známý hlas.
„Co tu děláš tak dlouho?" Severus stál nad ním a nejistě si ho prohlížel.
„Přemýšlím."
„Stalo se něco?" zeptal se ho. Na tak strohý tón nebyl u Maximiliana zvyklý.
„Mělo by?"
„No to mi řekni ty. Sedíš tady a koukáš do prázdna." Pozorně si Maximiliana prohlédl. Opravdu nevypadal, že je ve své kůži.
„Eveline mi dala košem," prozradil mu. Severus byl mírně zaskočen. Jistě, věděl, že dnes mají rande, ale že by to šlo až tak rychle? Na jednu stranu mu bylo Maximiliana líto. Byl to jeden z mála kamarádů, které měl. Dala je dohromady společná vášeň pro lektvary. Na druhou stranu cítil jakési zvláštní uspokojení, kterému úplně nerozuměl.

Život v Bradavicích pokračoval dál. Eveline se už rozkoukala a dokázala se v Bradavicích bez problémů orientovat. Dokonce si ji profesor Křiklan natolik oblíbil, že ji pozval do jeho klubu. Příliš nevěděla, co od toho očekávat. Lily se Severusem ji však ujistili, že je to naprosto nudná záležitost, kde se vlastně nic neděje.

A měli naprostou pravdu, pokud by měla shrnout tento večírek jedním slovem, bylo to nudný. Znala tu jen Severuse, Lily, Rose a Maximiliana. Tomu se ale vyhýbala. Nechtěla se dívat na ten jeho zraněný pohled. Severus se právě bavil s Křiklanem a Rose se někam vytratila. Naštěstí k ní přišla Lily. „Ahoj, bavíš se?" zeptala se, ale její pohled byl naprosto výmluvný. „No jo, je to hrůza," zasmála se. „Ale občas to člověk přetrpět musí."
„No, Severus nevypadá, že by úplně trpěl," kývla Eveline ke zmíněnému chlapci, který teď vedl konverzaci se svým kolejním vedoucím. Oba vypadali plně ponořeni do diskuze.
„Ale Sev je blázen do lektvarů, ten se nepočítá," Lily se taky otočila a pořádně si černovlasého kluka prohlédla. Eveline ji sledovala a už po několikáté ji napadlo, jaký je vlastně vztah mezi nimi. Jenže nechtěla být dotěrná, a tak si to nechala pro sebe. Severus se k nim nakonec připojil.
„Co kdybychom vyměnili prostředí?" navrhl jim Severus. Na chvilku se od nich vzdálil, ale vzápětí se vrátil. Obě dívky se po sobě překvapeně podívaly, ale ani ony neměly nic proti změně prostředí. Severus je vedl chodbami asi pět minut, když nakonec stáli všichni tři před velkými dveřmi.
„To je Komnata nejvyšší potřeby?" ptala se překvapeně Lily. Komnata nejvyšší potřeby? O tom jsem v životě neslyšela, pomyslela si Eveline. Severus kývl a dveře se otevřely. Byla to útulná místnost s krbem a pohodlně vypadající pohovkou. Sedli si na ni a před nimi se objevil stoleček a na něm láhev a tři skleničky. Obě se na chlapce překvapeně podívaly.
„No, řekl bych, že trocha alkoholu přijde vhod," ušklíbl se. Eveline neměla nic proti, tenhle večer byl náročný, tak proč si nespravit chuť.
„Ale Seve, to je Ohnivá whisky!" vykřikla překvapeně Lily.
„Lily, nic ti to neudělá, přísahám. Aspoň se trochu rozjede zábava," řekla jsem jí. Vypadalo to, že to na ni má účinek. Severus nalil zlatavou tekutinu do skleniček a podal nám. „Tak na co si připijem?" zeptala jsem se.
„Na přátelství?" navrhla Lily.
„Na život," řekl Severus. To se nám líbilo. Přiťukli jsme si.

„Takže, když hodím víc než tvoje dvě dvojky, tak piješ, jo?" ptala se Eveline Severuse při pátém kole kouzelnických kostek. Už se ji pletl jazyk. O chvíli později to bylo ještě horší.
Všichni hodili dvě šestky, což znamenalo vypít dva panáky na ex. Lily si sedla na zem a zády se opřela o pohovku. Eveline si lehla na pohovku a hlavu si opřela o Severusovu nohu. Chvilku takhle setrvali, když se otevřely dveře.
„Jé, košiška!" vykřikla opilecky Eveline. Kočka se k nim přiblížila. Eveline se natáhla, aby ji pohladila, ale místo toho schytala škrábanec. „Jau! Hnusná košiška!"
„To není jen tak ledajaká košiška," ozval se stejně opilecky Severus. „To je paní Norrsis...Nosir...Norrisová!" vypískl znale.
„Ale to je průůůser," přidala se k jejich konverzace doteď mlčící Lily a začala se hihňat. Tu chvíli si vybral Filch, který následoval svého věrného mazlíčka.
„Jééé, pane Filchi. Dáte si s náma panáka?" vrhla se k němu Eveline a Lily se Severusem se dál hihňali na pohovce. Školník přejel všechny studenty pohledem a v duchu se ušklíbl nad trestem, který je jistojistě čeká. Užuž se chtěl vydat najít nějakého profesora, když se za nimi ozval přísný hlas profesorky McGonagallové: „Co se to tady u Merlina děje?!"