Quo vadis? [HP FF] ✔

17. kapitola - Hledání

Další kapitola je na světě! Doufám, že vám trochu zpříjemní neděli, samozřejmě za každý hlas/komentář budu vděčná :) Už pomalu ale jistě finišujeme :) resthefuture

Severus pomalu otevíral oči. Chvíli viděl jen rozmazané šmouhy, ale pak se mu podařilo zaostřit. Došlu mu, kde je. Ležel na ošetřovně v Bradavicích. Na poněkud přeplněné ošetřovně. Snad všechny postele byly plné. Když se rozhlížel kolem sebe, všiml si, že vedle něj na židli spí Eveline. Na tváří se mu usadil jemný úsměv. Znamenalo to, že je jednak v pořádku a vypadá to, že jí na něm aspoň trochu záleží. Pak si ale v duchu vyndala. Co si děláš planý naděje, ty blbče! Vždyť je tu určitě jako ošetřující lékouzelnice. Dovolil si ten luxus, a jen tak díval na její tvář. Konečně si ji mohl po těch několika letech zblízka prohlédnout. Skoro se nezměnila, snad jen vlasy teď nosila o něco kratší než kdysi. Chvíli koketoval s myšlenkou, že by ji mohl pohladit po tváři. Tolik mu za ty roky chyběla! Jenže nechtěl ji probudit. Sice spánek v této poloze na nepohodlné dřevěné židli nebyl nejlepší, ale její unavená tvář dávala tušit, že spánek je přesně to, co teď potřebuje. Nakonec únava přemohla i jeho.

„Eveline, určitě si to ještě nepromyslíte?" zajímalo Brumbála. Seděli v ředitelně a on ji právě nabídl místo bradavické ošetřovatelky. Poppy by se totiž ráda vrátila domů do Sheffieldu a pečovala o svou starší nemocnou sestru. „Už jsem se rozmyslela, pane řediteli," odpověděla mu. Promýšlela si práci ve Francii důkladně. A rozhodla se, že je to v současné době to nejlepší možné řešení. Bude zastávat stejnou funkci jako u Munga a navíc bude blíž rodině. V Anglii už ji beztak nic nedrží.
„A jste si jistá, že je vhodné odjíždět takhle na rychlo?" přerušil tok jejích myšlenek ředitel. „Jsem si jistý, že Severus-"
„Nechci být drzá, pane řediteli, ale co se mě a Severuse týká není Vaše věc," přerušila ho rázně Eveline. Brumbál si povzdechl. Viděl na ni, že má o jeho mistra lektvarů starost. Stejně tak si byl vědom, jak se kouká on na ni. Proč si prostě ti dva nepromluví? Vrtalo mu hlavou.

Severusovi se právě podařilo uprchnout z ošetřovny. Už prostě déle nemohl snést Poppyinu starostlivost. Zavolal si skřítka a poručil si sendvič k obědu. Konečně změna. Ta tekutá strava už mu lezla krkem. Byl tu ale jeden problém. Chtěl si promluvit s Eveline. Jenže když ráno odcházel z ošetřovny, už tam nebyla. Doufal, že ji ještě zastihne někde na hradě, jenže kde měl začít hledat? Usoudil, že nejlepší bude dostavit se na večeři. Jestli tu Eveline je, tak se tam snad potkají.

Seděl ve Velké síni už nejmíň hodinu. Čekal, že se Eveline objeví hned na začátku jídla, jak to měla ve zvyku, když spolu studovali. Když už vypil asi třetí kávu během večeře a Eveline se stále neobjevila, začínal tušit problém. Zmizela a ani mu nic neřekla. Nemohl jí to vyčítat. Jenže když ji viděl, jak sedí u jeho lůžka, myslel si, že by o něj přeci jen ještě stála. Chtěl si s ní promluvit. Všechno jí to vysvětlit. Jenže ona mu evidentně nechtěla dát příležitost. Všiml si, že Albus na něj po očku hledí. Když konečně vzdal svůj pokus promluvit si s ní a zvedl se od stolu, ředitel mu posunkem naznačil, že se má vydat za ním do ředitelny.

„Jak se ti daří, Severusi?" zajímalo ředitele, zatímco se oba muži posadili.
„Nestěžuju si," odvětil Mistr lektvarů. Vážně si museli jít soukromě promluvit o jeho zdravotním stavu?
„To jsem rád. Teď abych přešel k věci. Ministerstvo ti přiznalo Merlinův řád I. třídy za tvoje úsilí při porážce Voldemorta," oznámil mu šťastně a Severusovi spadla čelist. Už od malička si přál získat tento řád. Jako malý si kolikrát představoval, že vynalezne lektvar, který mu přinese slávu a bohatství. Nikdy si však nepředstavoval, že by ho dostal za hrdinský skutek. Rozhodně ho to překvapilo. „Nemáš radost?" zeptal se ho překvapeně Albus, když si všiml, podle něj, nedostatečného nadšení u svého podřízeného. Vždycky si myslel, že veřejné uznání je to, oč Severus usiluje.
Co mu na to měl odpovědět? Že je mu teď nějaký řád totálně ukradený? Jediné, co teď chtěl, byla Eveline. Jenže jak ji měl najít? Ani nevěděl kde bydlí. A těžko mohl běhat po nemocnici sv. Munga a shánět její adresu. To by si ho tam akorát nechali. „Samozřejmě, že mám," snažil se to zamluvit. Nechal se od ředitele familiárně poplácat po zádech. „Je to všechno?" zeptal se ještě.
„Ano, Severusi," propustil ho. Když bral za kliku od ředitelny, ozvalo se za ním: „Gloucester Terrace 73." Severus se na ředitele nechápavě otočil. „To je adresa slečny Ollivierové," řekl klidně. „Pokud by s tvým zdravotním stavem bylo něco v nepořádku," pronesl jakoby mimochodem Brumbál, zatímco hladil svého fénixe. Severus za sebou rozpačitě zavřel dveře. Celou cestu do sklepení se mu v hlavě honily myšlenky. Když byl konečně ve svých komnatách, okamžitě přišel k baru a nalil si štědrou dávku ohnivé whisky. Rychle ji kopl do sebe. Co měl dělat? Ještě před deseti minutami si nepřál nic jiného, než za ní jít a promluvit si s ní. Jenže teď, když konečně věděl, kde ji hledat, nevěděl, co by jí měl říct. A chce ho ona vůbec vidět? Přece kdyby ano, tak by tu na něj počkala. Svalil se do křesla a nalil si další sklenici whisky.

Seš zbabělec, Srabusi! Právě tahle vzpomínka se mu teď vynořila v hlavě, kolikrát to na něj Potter s Blackem křičeli. Jenže teď si to připustil. On opravdu byl zbabělec. Bál se za ní jít. Bál se, protože by ho mohla odmítnout. Rychle vypil dalšího panáka. No výborně Severusi, to si to dopracoval. Opíjíš se tady jak strarej námořník, místo toho, aby si zvednul zadek a šel za Eveline. Vztekle vyskočil z křesla a otevřel skříň. Jestli se má vypravit do mudlovského Londýna, rozhodně tam nemůže jít ve svém hábitu. Ačkoli svého otce nesnášel, byl rád, že díky jeho vlivu nepůsobil v mudlovském prostředí jako pěst na oko na rozdíl od jiných kouzelníků. Chvíli postával u skříně a vybíral si oblečení. Nakonec vytáhl černé džíny a bílou košili. Přes sebe ještě přehodil černý plášť. Přece jen byl duben. Celou cestu přes školní pozemky až za přemisťovací bariéru sám sebe přemlouval, že celá tahle akce je dobrý nápad. Když už byl téměř u Zapovězeného lesa přemístil se.

Objevil se vedle na konci ulice, mezi keři, kde začínal pověstný Hyde park. Už se pomalu začalo stmívat. Ulice, kterou mu dal Brumbál, zela prázdnotou. Akorát na protějším chodníku se coural opuštěný pes. Gloucester Terace byla ulice jako každá jiná. V Londýně bylo takových stovky. Číslo popisné 73 bylo až na samém konci ulice. Už vytahoval hůlku, aby na vstupní dveře zakouzlil Alhomoru, když zkusmo zatlačil do dveří a oni ho pustily dál. Mudlové. A pak se diví, když jim někdo něco ukradne, ušklíbl se v duchu. Pomalu vyšel do druhého patra, ale stále nikde na zvoncích neviděl její jméno. Nakonec byl úspěšný až v posledním patře. Tmavé dubové dveře, vedle kterých byl zvonek s nápisem Eveline Ollivierová. Zhluboka se nadechl a prstem zatlačil na zvonek. Psychicky se připravil, až znovu uvidí její hezkou tvář s modrýma očima. V té chvíli se otevřely dveře. V nich stál hnědovlasý muž asi jeho věku. „Přejete si?" zeptal se s výrazným francouzským přízvukem. Severus vstřebával šok. V mysli si vytvářel několik možných náčrtů, jak by jejich setkání mohlo vypadat. Od vyhození z jejího bytu až po šťastný polibek na přivítanou. Co si ale rozhodně nepředstavoval byl cizí muž v jejím bytě! „No, ehm, já," zakoktal se Severus a sám sobě vynadal. Chováš se jak prvák na první hodině lektvarů!
„Je doma Eveline?" dostal nakonec ze sebe a nakukoval tomu chlápkovi přes rameno, jestli náhodou nezahlédne jemu tak dobře známou blonďatou hřívu. Jediné, co viděl, byly kufry v předsíni. „Není tu, šla vyřídit pár nezbytností na úřad, než odjede," řekl mu ten panák a zvědavě si ho prohlížel. Byl si jistý, že je to ten chlápek, co s Eveline chodil na škole. Severuse jako by polil studený pot. „Odjede?" zeptal se ho a snažil se použít nenucený tón.
„ Pozítří spolu odjíždíme do Francie, Eveline bude pracovat na mém oddělení," vysvětlil mu a přátelsky se na něj usmíval. Severus zaťal ruce v pěst. Jenže co měl dělat? Těžko jí mohl dávat za vinu, že si po tolika letech našla někoho jiného. Co sis taky myslel? Že tady zazvoníš a ona se ti hodí kolem krku? Ozvalo se znova jeho svědomí. Když si uvědomil, že na něj ten chlap divně kouká, protože tam pravděpodobně hodnou chvíli stojí bez jakkékoli odezvy, rozhodl se pro nejlepší řešení. Otočil se a zamířil dolů po schodech. „Mám něco vyřídit?" houkl na něj ještě. Usoudil, že na tohle je zbytečné odpovídat. Vyběhl ven z domu a okamžitě se přemístil. Bylo mu jedno, že ho nějaký mudla mohl vidět. Ten mu bylo všechno naprosto fuk!

Nepřemístil se na bradavické pozemky, ale do Prasinek. Kdyby teď potkal na chodbě nějakého studenta, jeho kolej by pravděpodobně byla minimálně dalších pět let v mínusu. Jeho kroky z náměstí vedly rovnou k Prasečí hlavě. Párkrát sem zabrousil, když se vracel ze smrtijedských setkání. Prasečí hlava bylo pochybné místo i co se kouzelnického světa týče. Scházeli se tu prostitutky, obchodníci s nejrůznějšími předměty prolezlými černou magií a samozřejmě také lidé obchodující se zakázanými lektvary. Smrdělo to tu jako v té největší putyce během fotbalového utkání. Sedl si na jednu z těch špinavých židlí u baru.
„Co to bude, pane?" ozval se hlas Aberfort Brumbál. Severus zvedl hlavu. „Ach, to jsi ty, Severusi," pokývl hlavou na Mistra lektvarů. Zvykli si tu často spolu povídat, když se sem Severus uchyloval. „Co si dáš? Jako obvykle?" Severusovo jako obvykle znamenalo dvojitou dávku ohnivé whisky a lékořicové křupky.
„Dnes jen tu whisky, a můžeš mi jí dát hned dvakrát," poručil si, zatímco Aberforth nalil do sklenic zlatavou tekutinu. „Špatný den?" zeptal se ho.
„Ani se neptej," kopl do sebe Severus toho dne už několikátou sklenici a přihrál mu jí zpátky na bar a rukou naznačil, že si dá další rundu.