I love you, Moony

Azkaban

Ležela jsem v posteli a přemýšlela o všem, co mi Brumbál řekl. Co když není žádná naděje, že se uzdravím? Jak bych to asi řekla našim a kamarádům a hlavně Removi? Nevím, jestli by se s mou ztrátou dokázal vyrovnat. Musím se vzchopit, nesmím umřít. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Brumbál a s ním nějaká žena. 
,, Dobrý den, Poppy, smíme mluvit se slečnou O'Neilovou?" zeptal se mile a madame Pomfreová nevypadala, že by ji jeho návštěva kdovíjak potěšila. 

,, Jistě, ale slečna se nesmí moc namáhat."

,, Samozřejmě," přikývl a společně přišli ke mně. Ta žena zatáhla závěsy kolem mého lůžka a já polkla.

,, Milá Casiopeo, tohle je madame Alexandra Medowová. Bystrozorka."

,, Ehm, těší mne," pípla jsem a potřásla si s ženou.

,, Jistě by tě zajímalo, proč jsme tady."
,, Ano pane."
,, Potřebuju, aby sis s někým promluvila, ale ten člověk je už mnoho let v Azkabanu. Nemůžeš tam ale jít jako ty, proto jsem přivedl madame Medowovou. Vypiješ mnoholičný lektvar a půjdeš se mnou v její podobě. Zvládneš to, Casiopeo? Ten člověk je jediný, kdo by nám mohl pomoci."
,, Ehm, pane, kdo je to?"

,, Gellet Grindelwald," vydechl a já se otřásla. Vždyť je to ten nejhorší černokněžník minulého století.

,, Ale pane, on je-"
,, Já vím, budu s tebou," řekl rychle a vytrhl mi pár vlasů. Přidal je do mnoholičného lektvaru a podal ho té ženě. Ona se s odporem napila, ale potom se usmála.

,, Páni, tohle je zatím ten nejméně nechutný mnoholičný lektvar," řekla a její krátké hnědé vlasy se začaly prodlužovat a blednout. Já se napila z lahvičky, kterou mi dal Brumbál. Bylo to pěkně nechutné. Málem jsem se pozvracela. Cítila jsem, jak mě začalo brnět celé tělo. Mé končetiny se začaly natahovat, mé vlasy dostaly úplně jinou podobu a moje tvář se zakulatila, naskákaly mi pihy a barva mých očí se změnila na oříškovou. Oblékla jsem si ještě hábit. Bystrozorka si vlezla do mé postele a já s Brumbálem vyšla ven. 
,, Víš, Casiopeo, musel jsem to udělat takhle, protože bychom jinak byli nápadní. A přiznejme si, madame Pomfreyová by nám náš malý výlet jistě zatrhla," mrkl a já se pousmála.
,, My, přemístíme se do Azkabanu?" zeptala jsem se.

,, Ano, ale nejdříve musíme opustit školní pozemky, protože, jak jistě víš, zde se přemísťovat nelze," řekl s úsměvem. Kráčeli jsme rozkvetlými loukami, ale já byla tak nervózní, že jsem si tu krásu ani nebyla schopná užít. Překročili jsme hranici a ocitli se na cestě k Prasinkám. 

,, Podej mi prosím ruku, Casiopeo," řekl a natáhl ke mně tu svou, lehce jsem ji stiskla. Všechno kolem mě se začalo rozmazávat a ucítila jsem známé škubnutí v pupíku. Objevili jsme se na jednom osamoceném ostrově uprostřed rozbouřeného moře. Vešli jsme do té mohutné kamenné stavby a obklopil nás chlad. Hned při příchodu nás zastavil strážný a Brumbál s ním chvíli vedl tichý rozhovor. Potom jen kývl a my šli dál. Stoupali jsme po drolících se kamenných schodech a zdi byly porostlé lišejníkem a mechem. Z cel se ozývalo mumlání, křik a slova beznaděje. Polkla jsem. 

,, Neboj se, už tam budeme," řekl a mávl hůlkou, ze které vyšel proud stříbrného světla a zformoval se do majestátního fénixe. Jeho Patron. Pokusila jsem se také o svého Patrona. Zavřela jsem oči a vybavila si den, kdy jsem znova začala vidět, jak jsem letěla na koštěti s Remem a jak mě objal. Nadechla jsem se.

,, Expecto patronum," zašeptala jsem a z mé hůlky vylétla stříbrná sova pálená. Brumbál si ji mírně udiveně prohlížel.
,, Jsme tady," řekl po chvíli a zastavili jsme se před malou celou, kterou strážili dva mozkomorové. Ti ale neochotně odpluli, protože se dostali moc blízko k našim Patronům. Brumbál otevřel vrzající železné dveře a oba jsme vešli dovnitř. V koutě seděl muž, byl vyzáblý a jeho kůže byla bledá a vrásčitá.