Neoblomný | #MAVY (Kovy & Martin) ✔️

Kapitola pátá - Pochybnosti

Pohled Kovyho
Seděl jsem ve vlaku, v uších sluchátka a přemýšlel jsem.
Martin je fajn, je s ním sranda. Nechápu, že jsme se nebavili už dřív. Na druhou stranu se chová trochu divně. Proč mě na tom gala večeru stále tak zamyšleně pozoroval?
Vlak sebou trhnul a já se překvapeně podíval z okénka.
Praha - Hlavní nádraží
Zvedl jsem tašku a batoh s kamerou a vystoupil jsem. Nádraží bylo poloprázdné, takže mi nedělalo problém najít Martina. Seděl na lavičce, nohy měl natažené a překřížené. Jednu ruku měl položenou na zadní opěrce a v druhé držel mobil a něco psal. Blonďaté vlasy mu padaly do obličeje. Přistoupil jsem k němu.
,,Ehm, promiňte, můžete nebohému zmatenénu vesničanovi ukázat cestu z nádraží?" zeptal jsem se vážně.
Martin otráveně vzhlédl a zadíval se na mě.
,,Kup si mapu," odsekl, ale já v jeho očích postřehl radostné jiskřičky.
,,A ta mě zavede k tvému domu? " ušklíbl jsem se.
,,Tam tě zavedu jedině já," vypjal hruď a založil ruce v bok. Zasmál jsem se. Celý Martin.
Pomohl mi s taškou a šli jsme do jeho bytu. Celou cestu jsme si povídali a já si uvědomil, že s tímhle optimistickým klukem bych se vydržel bavit hodiny a hodiny.

,,Dáš si něco k pití? " zavolal z kuchyně, zatímco já si vybaloval kameru v jeho pokoji.
,,Ne, díky!"
Martin přišel a plácl sebou na postel. Chvíli tam nehybně ležel obličejem dolů, ale pak se hystericky rozchechtal. Pobaveně jsem na něj pohlédl.
,,Co ti je?"
Místo odpovědi se mi dostalo jen dalšího záchvatu smíchu, ke kterému jsem se chtě nechtě přidal. Smál se hrozně nakažlivě. Po několika minutách jsem se svalil na gauč a prudce jsem oddechoval. Bránice mě bolela a v obličeji jsem byl určitě celý rudý, jako vždy.
,,Ty - mě - přivedeš - do - hrobu!" vysoukal jsem ze sebe.
,,To nechci. Radši bych tě přivedl na romantickou večeři..." konec věty tak zamumlal, že jsem mu vůbec nerozuměl. Tázavě jsem se na něj podíval. Rychle odvrátil zrak a zčervenal. Co s ním je?
,,Tak...Natočíme to video?" změnil jsem téma a upravil polohu kamery tak, aby zabírala Martinův gauč.
,,J-Jo. Jasně," přikývl a sedl si vedle mě. Na můj vkus až moc blízko, takže jsem se trochu odsunul. Periferním viděním jsem si všiml, že si skousl dolní ret.
Dneska se chová obzvlášť divně.

Po dotočení videí na můj i Martinův kanál jsme se naobědvali a Martin mě provedl po Praze. Vykládal mi něco o problému s kamerou, ale moc jsem ho nevnímal. Přišel mi takový nervózní a vrtalo mi hlavou proč.
Domů jsme přišli kolem šesté, takže jsme do sebe hodili večeři a Martin pustil horor The Boy. Seděli jsme v obýváku na pohovce. Já se ani moc nebál, ale Martin se vyloženě klepal strachy. Když porcelánová hračka znovu promluvila pisklavě skřípavým hlasem, vyjekl a přitiskl se ke mně. Ztuhnul jsem. Martin si toho samozřejmě všiml a se zamumlanou omluvou se odtáhl. Film jsme dokoukali mlčky.

V noci jsem spal v Martinově posteli, zatímco on si lehl na gauč. Nedařilo se mi usnout. Stále jsem přemítal nad jeho divným chováním. Na tom předávání mi přišel ještě v pohodě. Ale dneska se to nějak zvrtlo. Vybavil jsem si jeho krásné hnědozelené oči.
Tak moment. Krásné?! To už hrabe i mně? Neklidně jsem se zavrtěl v posteli a otočil se na bok čelem k Martinovi. Oknem s nezataženými žaluziemi dopadaly tenké paprsky světel projíždějících aut a ozařovaly Martinovu tvář. Nevědomky jsem pomalu přejížděl očima po rozcuchaných špinavě blonďatých vlasech, hladké kůži a růžových plných rtech. Na sucho jsem polkl.
No tak, vzpamatuj se! Máš úžasnou přítelkyni, tak přestaň zkoumat rysy svého kámoše! Okřikl jsem se v duchu. Zavřel jsem oči a pokusil se usnout.
,,Mmm...Kovy..."
Prudce jsem otevřel oči. Martin ležel na gauči stulený do klubíčka a mluvil ze spaní. Opravdu se mu zdá o mně? Přistihl jsem se, jak se usmívám. To byla poslední kapka. Otočil jsem se zády k Martinovi a zatnul pěsti. Takhle to dál nepůjde. Zítra ráno hned odjedu. Ideálně mu jen nechám vzkaz. Nebyl by dobrý nápad předstírat, že se nic nestalo. Přeruším s ním kontakt a budu žít bez něj stejně tak dobře jako předtím...

Ale tu noc jsem nevěděl, jak moc jsem se zmýlil...

Uff, tak tahle kapitola mi dala docela zabrat. :D Jak jste spokojeni s průběhem děje? Co si myslíte, že se stane dál? Baví vás tahle fanfikce vůbec? Dejte mi prosím vědět v komentářích. :)