Neoblomný | #MAVY (Kovy & Martin) ✔️

Kapitola desátá - Definitivní rozhodnutí?

Pohled Martina
Ráno jsem se probudil s příšernými kruhy pod očima a lehkou bolestí hlavy. Vzal jsem si prášek a znovu jsem ulehl. Přešla mě veškerá chuť poznávat krásy Dubaje. Bez Kovyho jsem cítil prázdnotu a postrádal veškerý optimismus. Během několika hodin se ze mě stala naprostá troska a nejhorší na tom bylo, že jsem si to zavinil svou vlastní blbostí...
Znovu mně na mysli vyvstala myšlenka, jestli spolu ještě někdy promluvíme. Zda mi někdy odpustí.
Napůl z vidiny naděje a napůl z čirého zoufalství jsem vzal mobil a roztřesenými prsty naťukal prostou SMS.

Komu: Kovy
Od: Martin
Prosím, vrať se...

Stiskl jsem odeslat. V tu ránu jsem si uvědomil, co jsem udělal za neskutečnou pitomost.
Nejenže už ví, že jsem gay. On si ještě pomyslí, že jsem nějaký stalker a úchyl!
Mrštil jsem telefonem na vedlejší lůžko a zabořil jsem hlavu do polštáře. Znovu jsem se rozbrečel jako malé děcko.
Chovám se jako pako, vypadám jako přejetý mýval a jsem neskutečný idiot... Proč bych měl sakra žít, když jediný smysl mého života o mě nestojí?!
Z myšlenek na sebevraždu mě vytrhlo zaklepání na dveře.
,,Go away! I want to be alone!" křikl jsem v domnění, že přišla uklízečka. Neměl jsem náladu se s někým dohadovat o špinavém povlečení.
Klepání se ovšem ozvalo znovu. Naštvaně jsem se vyhrabal z postele a nakráčel si to ke dveřím. Prudce jsem je otevřel a na jazyku jsem měl už několik peprných nadávek. Místo toho jsem zůstal stát s otevřenou pusou a civěl jsem na osobu přede mnou...
,,Ahoj," šeptl.
Neodpověděl jsem.
Nemohl jsem.
Přimraženě jsem stál ve dveřích neschopen čehokoliv.
Vyschlo mi v krku.
Srdce se zpomalilo na minimum.
Polilo mě horko.
Nadechl jsem se.
Vydechl jsem.
,,T-ty..." hlesl jsem.
Bezva. Před tebou stojí člověk, kterého ti přidělil osud a ty ze sebe vymáčkneš jedno slovo?!
,,Já...můžu dovnitř?" zeptal se Kovy a nervózně si skousl ret.
,,Eee...Asi. Totiž j-jo," ustoupil jsem, aby mohl projít. Mé smysly byly otupělé a nic jsem nechápal.
Sedli jsme si u stolu naproti sobě. Kovy byl viditelně nervóznější než já. Jeho krásný obličej měl načervenalou barvu a své dlouhé prsty roztřeseně proplétal mezi sebou.
,,Kde jsi byl?"
,,Požádal jsem o nový pokoj. Na konci chodby..."
,,Aha," kývl jsem. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že se rozhodl zůstat.
Pár minut panovalo rozpačité ticho.
,,Myslím, že bychom si měli promluvit," prolomil ho Kovy.
Nic jsem neřekl a vyčkávavě jsem se na něj zadíval.
,,Přemýšlel jsem. Dlouho. A došel jsem k závěru, že by pro nás oba bylo lepší, kdybychom přerušili kontakt."
Zamotala se mi hlava a oči mě začaly pálit. Rychlým mrkáním jsem zahnal slzy. Jeho věta bolela víc než kopanec do žaludku...
,,Ty se mě bojíš nebo co?" zlomil se mi hlas.
,,Ne, ale nechci, aby ses trápil. Já...Nemůžu s tebou být,protože," omluvně se na mě podíval, ,,K tobě necítím totéž."
A co sis myslel, pitomče? Že ti skočí kolem krku a vyzná ti lásku? Měl bych se probrat. Má přece holku, krucinál!
Nikdy jsem mu neměl napsat. Nikdy jsem neměl chodit na to vyhlášení. Nikdy jsem se neměl narodit...
,,Martine?" zeptal se opatrně.
Schoval jsem hlavu do dlaní. Chtěl jsem, aby odešel. Nemohl jsem se na něj dál dívat. Do těch pomněnkových očí, ve kterých se zračila nejistota, smutek a provinilost. To vše jsem zavinil já...
,,Běž pryč," špitl jsem.
,,Martine-,"
,,Ne! Běž!" přerušil jsem ho a uslzeně jsem na něj pohlédl.
Zvedl se a přešel ke dveřím.
,,Na odpoledne jsem zamluvil prohlídku Burj Khalífy. Kdybys chtěl, tak je to od čtyř," slyšel jsem ho říct ještě před tím než se zabouchly dveře a já zůstal opět sám s pochmurnými myšlenkami na sebevraždu...

Lidi...Já se fakt nebudu divit, když mě zabijete. Sama si říkám, proč jim tohle dělám. Ale ne vždy je život jako z pohádky...
Snad vás utěší to, že tato fanfikce ještě není ani zdaleka u konce. (A nebo naopak mě proklínáte, ať tu blbost ukončím...) Je pravda, že kolem dvaceti kapitol určitě bude mít. Doufám, že vás to nenudí. Svůj názor určitě vyjádřete v komentářích.🙂
PS: Sorry, že tu nebylo (asi) nic optimistického, jak jsem psala v minulé kapitole. (Vlastně jo: Kája zůstal v Dubaji!:D)