Cestovatelka

1. Kapitola: Kamarádi

Seděla jsem a jen se dívala z okna, jako každou jinou hodinu dějepisu a vůbec nevnímala okolí. Byla jsem ve svém vlastním světe přemýšlející o svém životě, dokud mě z mého světa nevyvedla Lina máváním mi před obličejem její rukou.

"Hej Bello? Vnímáš? Ed se ptá jestli půjdeme zítra na tu párty, jdeš taky že jo?"

Lina byla jediná z mých přátel, které se dalo věřit, protože se vůbec nechovala jako ty namyšlené pipky opodál, vlastně ani nevím proč jsem s němi ztrácela čas, asi jsem chtěla být s někým z vyšších vrstev naší školní společnosti. Lina byla super, člověk jí mohl říct cokoliv a ona by nemukla i kdyby jí mučili.

Její zrzavé vlasy jí zrovna padaly do obličeje, když se snažila vplout do mých očí a vyštvát mě z mého světa a já si uvědomila, že čeká na mou odpověď, to by ale nebyla ona, kdyby do mě zase nestrčila.

"Bellu volá Země! Jsi s námi?" pohodila si vlasy na stranu a hodila na mě pohled vymáčkni se už.

"Jo jasně párty... Hm. Naši mě stejně nepustí za tu pětku z matiky." Špitla jsem a hned si všimla jejího naštvaného výrazu, který se zhmotňoval a snažil se mě polapit. Její obličej se celý zkřivil, když po mě házela všelijaké pohledy.

"No tak, půjde tam celá třída... I Thomas," mrkla na mě a trefila mojí slabinu. Thomas.. Byl jako bůh v lidském těle. Muž mých snů. Měl nádherné blond vlasy, které se vlnily při každém jeho dokonalém pohybu a ty jeho hořce čokoládové oči, do kterých jsem se chtěla dlouze dívat. Rty plné a měkké a já toužila znát jejich chuť. Zase jsem se hluboce zasnila a snila o něm. O mém princi.

"Bello?! Tak půjdeš? Něco vymyslíme, můžeš třeba utéct oknem jako minule," lehce se usmála a já nad tou vzpomínkou udělala totéž.

Asi před dvěma měsíci měla být párty u Thomase a já tam samozřejmě nemohla chybět, ale rodiče na mě byli vždycky přísní, teda hlavně co se týkalo známek. Tehdy jsem propadala v matice, vlastně teď se na tom nic nezměnilo, naši mi dali zaracha, takže proplížit se dolů a pláchnout bylo nemožné, protože měli oči na stopkách a tak jsem zvolila plán B - mé okno. Je sice ve druhém patře, ale pod ním je střecha a po ní jsem sklouzla dolů aniž by si toho kdokoliv všiml a na párty se dostala.

Vlastě jsem byla pak tak mimo, že ani nevím, jak jsem se dostala nahoru ale docela mě to zajímalo, musel to být vtipný pohled.

"No dobře," unaveně jsem vydechla a vykouzlila jí tak obrovský úsměv. Vím, že Lině se nedalo říct ne, takže jsem ji na to raději kývla. Ta se v ten moment otočila a potvrzovala naši účast na párty, zatímco zazvonilo a hodina konečně skončila.

Sbalila jsem si věci, protože to už byla poslední hodina a chystala se do šatny, když mě Lina doběhla a stiskla mi rameno načež jsem se na ni otočila.

"Co si vezmeš? Já nemám páru co si obleču, nemám co na sebe!" začala panikařit a já zadržovala smích. Že nemá co na sebe?? Má dvě plné skříně hadrů včetně kupu šatů a prý že nemá co na sebe! Já se z ní zblázním. Všimla jsi mého polovičního smíchu a vážně se na mě podívala a já se to snažila hned zamluvit.

"Ještě jsem nad tím nepřemýšlela, uvidím co najdu," Lina přikývla a my se dostaly do šatny. Přezula jsem, počkala na Linu a společně jsem šly domů, bydlela kousek od nás.

"Hele Bello, jestli tam potkáš Thomase - jakože potkáš, měla by jsi s ním už konečně promluvit! Ještě za celý rok, co do něho jedeš, jsi mu neřekla ani slovo, já tě fakt nechápu, za ten rok, kdybych já byla tebou, už by byl můj." Bella byla na kluky jako mucholapka, ale nikdy na ně neměla štěstí, vždycky to byl nějaký grázl, ale měla hodně zkušeností a vždy mi dokázala ohledně kluků říct všechno, co mě zajímalo.

Je pravda, že jsem Thomasovi ještě nic neřekla, ale já ani nemohla, vždyť ani snad neví, že existuji a navíc, co když se mu nebudu líbit a on mi to dá najevo? Cítila bych se pak strašně, to si radši budu vychutnávat jeho tělo mými pohledy a představovat si ho... Všimla jsem si Liny, která už dychtivě čekala na moji odpověď.

"Já s ním nemůžu mluvit, protože bych vůbec nevěděla, jak začít a určitě bych se zakoktala a... a bylo by to strašné, ne Lino, raději o něm budu jen snít." Vážně jsem tohle chtěla? Vlastně strašně ráda bych s ním mluvila, ale doslova, neměla jsem na to koule, prostě jsem ještě nebyla připravená. Lina mě ubíjela jejím nechápajícím pohledem, než něco řekla.

"To na něj jako hodláš čekat do důchodu než se rozhýbeš mu něco říct? Hele, není to tak těžký, prostě jak bude zítra ta párty, přijdeš k němu a pozdravíš ho, prohodíte pár slov a všechno bude dobrý." Pro ni to bylo tak strašně jednoduchý a i to tak znělo, ale realita je někde jinde, určitě bych se zakoktala, jako vždycky, když jsem nervózní a takový trapas bych nepřežila.

"A o čem bych se s ním měla asi tak bavit? O počasí?" vyprskla jsem na ni, už mi její rady lezly na nervy, protože se to nesnažila vidět mýma očima, neuměla jsem nikdy moc mluvit s lidmi, prostě to je něco, co nezvládám.

"Bože Bello, řekla bych, že jsi z jiné planety. Já nevím alespoň byste mluvili! Třeba se ho zeptej jak se má, vypij s ním pár sklenek, promluvte si o vašich koníčcích a tak dále, je to tak těžký?" vydechla a protočila očima. Vlastně s Linou se známe už od školky a ona na mě tenhle můj problém v komunikaci s lidmi už dávno vypozorovala a snažila se mi s ním pomoc. S nikým jiným, kromě Liny se moc nebavím, jestli nepočítám ty pipky, co se tváří jako naše kamarádky tak je tu ještě moje kočka - jo občas si povídám s kočkou, je to divné? Dokáže poslouchat a nikdy neřekne ne.

"Uvidím, co bude v mých silách, díky Lino," objala jsem ji a rozloučila se s ní, když už se ode mě musela při cestě ze školy odpojit.

"Čau, uvidíme se ve škole," mávla na mě a pak zmizela v dáli. Já zatím pokračovala v cestě domů sama a naštěstí to už nebylo daleko, tak jsem přemýšlela nad tím o čem se zítra s Thomasem budu bavit, jestli teda vůbec budu. 

Tak lidi tady je můj nový příběh! Snad se Vám bude libit :) Budu ráda za voty i komentáře, děkuji :)