Cestovatelka

7. Kapitola: Tábor

Mé ruce ho držely pevně v sevření kolem břicha, zatímco jsme uháněli na koni neznámo kam. Nechtěla jsem se od něj odtrhnout ani na vteřinu a tak jsem o něj měla opřenou hlavu, zavřené oči a vnímala dopadání kopyt koně po zemi. Celou cestu jsme ani jeden nepromluvili, ale mě to nevadilo. Říká se, že ticho léčí.

Tam, kam jsme dojeli, byly po zemi všude stany a v okolí lidé. Děti běhaly okolo a hrály si na rytíře. John zastavil a pomohl mi slézt z koně, ještě stále jsem měla jeho plášť, který mě zakrýval. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Vzal mě za ruku a táhl mě k největšímu stanu, co tu byl. Míjeli jsme nějaké lidi, kteří si mě bedlivě prohlíželi od hlavy až k patě. Došli jsme do stanu, který byl zevnitř celkem velký.

Vpravo byly dvě postele, vycpané slámou. Nevypadaly moc pohodlně. V dalším rohu byla velká truhla, která byla plná tajemství a mně se honily nejrůznější myšlenky, co v ní mohlo být. Uprostřed místnosti byl větší stolek se čtyřmi židlemi. John mě usadil na postel a přešel k truhle opodál, ve které se chvíli přehraboval. Vytáhl z ní šedé dlouhé šaty s delším rukávem, které na sobě měly padesát odstínů šedi, přeměřil je na dálku, než ke mně přišel a podal mi je.

"Snad ti budou," vzala jsem je od něho a on mě zahřál svým úsměvem. Na dotek byly velice hebké a já doufala, že mi budou dost.

"Počkám venku, až budeš hotová, zavolej." S těmito slovy odešel a já byla tak v celém stanu sama. Vstala jsem z postele a položila na ní šaty. Shodila jsem plášť do kterého mě zabalil John a prohlédla si tak své roztrhané šaty od vrchu až do poloviny a vzpomněla si na domov, ale i taky na to, co se mi v nich stalo. Svlékla jsem je ze sebe a byla jen v kalhotkách a podprsence. Vzala jsem šaty z postele a oblékla si je. Skvěle mi padly. Byly vzdušné a pohodlné. Mé staré šaty jsem hodila na postel a pak si sedla a podívala jsem se na nohy, které byly bosé. Kdy jsem ztratila boty? Pátrala jsem v paměti, když jsem uslyšela Johnův netrpělivý hlas.

"Už jsi hotová? " přišla jsem k němu a kývla načež se usmál a mně se podařilo usmát taky.

"Určitě jsi hladová, pojď za mnou, " šla jsem za ním a rozhlížela se po okolí. Byli jsme někde hluboko v odlehlém lese a já už na sebe nepoutala, díky mým šatům, tolik pozornosti, ale pořád jsem byla cizinec. "Johne? " Doběhla jsem ho a on se otočil.

"Hm? " naznačil, abych pokračovala v mé zatím nevyřčené otázce.

"Kde to vlastně jsme? " zeptala jsem se a všimla si jeho nadzvednutého obočí.

"Před několika lety to tu táta založil. Jsme odboj proti králi, který této zemi krutě vládne už několik let. Postupně se k nám přidávalo několik lidí až se naše skupina zvětšila a my museli tak zmizet z dohledu a tak jsme našli tohle místo, na kterém jsme už dva roky. "

Kývla jsem, že chápu a zajímalo mě, kdo byli ti lidé, co nás zachránili.

"Ti lidé, co nás zachránili, jsou odsud? " hodil po mě pohled a přitakal.

"Ano, šli náhodou kolem a my měli štěstí, jinak už bychom byli..." Dál to nedořekl, ale já stejně věděla, co chtěl říct. Když jsme došli k ohništi u které sedělo několik žen pokynul mi ať se posadím na kmen od stromu, který sloužil jako lavička. Nějaká žena s milým pohledem vařila něco nad ohněm a mně se sbíhaly sliny, jak krásně to vonělo. John se k ní naklonil, něco ji zašeptal do ucha ta se usmála a přikývla.

Byla to žena středního věku. Vlasy měla svázané v drdolu a na sobě stejně nevýrazné šaty jako já. Měla hřejivý, mateřský pohled a já v něm viděla mou matku. Do dřevěné misky naléla asi polévku a podala mi ji. Byla horká.

"Děkuji, " zašeptala jsem jejím směrem, ale to už se dál věnovala vaření, zatímco John někam zmizel. Rozhlížela jsem se a snažila se ho najít, mezitím co mi stydla polévka. Popadla jsem lžíci, co byla v misce a vložila a první sousto do pusy. Málem jsem si popálila jazyk, takže jsem další lžíci už foukala.

Bylo to výborné. Myslím, že to byla bramborová polévka. Celou misku jsem během chvilky snědla a talířek odložila vedle sebe. Žena, co před chvíli dovařila polévku si vedle mě sedla a stále se usmívala.

"Jak se jmenuješ? Já jsem Claire. "

Otočila jsem se na ni a zahleděla se do jejích pomněnkových očí. Byla vážně milá.

"Jsem Bella, těší mě, " natáhla jsem k ní ruku, že si s ní potřesu, ale všimla si jejího udivené pohledu, asi tohle gesto neznala tak jsem ruku hned stáhla zpět k tělu.

"Jak jsi se sem dostala? " zeptala jsem se zvědavě. Její úsměv poklesl a smutně koukala do země.

"Můj manžel... byl... velmi krutý...Nerada na to vzpomínám. Jelikož jsem pocházela z urozeného rodu, musela jsem si ho vzít. Je to král, proti kterému bojujeme. Když jsem nemohla povít dítě, nechal mě odvést do lesa a tam zavraždit, ale Robin.. Robin mě našel a zachránil..." Vzpomínala se slzami v očích.

Robin? Docela mě zajímalo, kdo to je, ale než jsem se stihla zeptat, položila mi otázku.

"A jak jsi se sem dostala ty? " utřela si je a konečně se zase usmála.

"Já..."

Musela jsem si něco vymyslet. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem pak něco spletla dohromady.

"Já... přišla jsem o rodiče a pak utekla z domu. Královská garda mě našla a... chystali se..." Zase se mi vrátili ty stejné pocity a já začala trochu plakat. Claire mi vložila mou ruku do jejích dlaní a hladina mě po ní.

"To je v pořádku. Vím co chceš říct. "

"No a pak se objevil John zrovna v tu pravou chvíli a zachránil mě jenže by ho málem zabili kvůli mě, kdyby tam nedošla vaše skupina, " vzpomínala jsem a už se trochu uklidnila. Objala mě a já jí stisk oplatila.

"Nemusíš se už bát, teď jsi v bezpečí, " pohladila mě po vlasech, mrkla na mě a opustila mě jakmile přišel John, ale nebyl sám.

Moc děkuji za vaše voty, už mám skoro 100 přečtení, děkuji! :) Teď už nemám předepsané žádné kapitoly :D No musím máknout, snad se Vám tato kapitola líbila a těšte se na další, bude překvápko ohledně otce Johna :)

Gabbyzka