Cestovatelka

5. Kapitola: Probuzení

Viděla jsem nekonečnou tmu a cítila, jakoby se moje tělo propadalo do hlubin ničeho. Svírala mě bolest a já byla v křeči, ale pak to ustalo a z ticha, které mě obléhalo se vynořil zvuk. Nedokázala jsem ho k ničemu přirovnat. Zvuk byl mnohem hlasitější až jsem si uvědomila, že je to hlas. Hluboký mužský hlas. Měla bych otevřít oči?

Zkusila jsem to, ale zjistila jsem, že je vůbec neovládám, vlastně jsem nedokázala pohnout ani rukou, ale pak to ucítila, dotek na mé tváři. Jsem mrtvá? Proběhlo mi hlavou. Znovu jsem zkusila otevřít oči a tentokrát už to šlo. Viděla jsem jen nějaký rozmazaný objekt, který vydával ty zvuky, ale po chvíli poslouchání jsem byla schopná rozeznat, co ten objekt říká.

"Haló, jsi v pořádku?"

Mé oči konečně zaostřily a v náručí mě svíral mladík. Když viděl mé otevřené oči, dokonce bych řekla, že se usmál. Podívál se do mých očí a já do těch jeho. Měly barvu jako borůvky a upřeně na mě zíraly. Vlasy měly světle hnědou barvu a byly rozcuchané. Snila jsem?

Pomohl mi se posadit a já se chytla za spánky, jak mě rozbolela hlava.

"Je ti dobře?" pozoroval každý můj pohyb a já se cítila bezpečně. Co se vlastně stalo? Snažila jsem si vzpomenout. Pamatuji si, že jsem šla včera sem a pak. Ten vír a světlo? Počkat to byl sen nebo realita? Byla jsem zmatená. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem furt na tom samém místě jako včera s tím rozdílem, že už bylo ráno. Sakra Lina! Musela jsem jít pro ni a vypadnout odsud, nebo mě naši zabijí. Blesku rychle jsem se snažila vstát, ale neustála nápor svého těla a zřítila se mu do náruče.

Naše pohledy se znova střetly, ale po chvíli se mi zase vrátil rozum. Vysmekla jsem se mu z náruče a už se bez problému postavila. On se též postavil a zkoumal mě pohledem, což jsem udělala taky, protože první co mě zaujalo, bylo jeho divné oblečení. Měl na sobě tmavou košili u krku takovou tu rytířskou sítku. Měl dlouhé hnědé kalhoty a zezadu plášť. Asi nějaký nový styl módy. Zakroutila jsem nad tím hlavou.

"Promiň, ještě jsem se nepředstavil, jsem John a ty? Jsi v pořádku? Ležela jsi tu jako mrtvola, už jsem si myslel, že jí opravdu jsi." Prohrábl si rukou vlasy a vypadal u toho tak nechutně sexy. Úplně jsem zapomněla, že tu je. Poupravila jsem si šaty a vzala ze země kabelku.

"Jo promiň, jsem Bella a díky za záchranu, ale už musím jít." Chtěla jsem odejít stejnou cestou jakou jsem přišla, ale zase mě zastavil. 

"Kam máš namířeno?" hodila jsem po něm pohledem a všimla jsem si meče za jeho opaskem. Začínal mě děsit. Kdo v dnešní době nosí meč? A ještě k tomu to divné oblečení. Vypadal jako z cirkusu a nebo z nějakého filmu.

"Jdu najít kamarádku a pak ji asi zabiju," zasmál se a nepřestal mě pronásledovat když jsem sestupovala po kopci dolů. Vážně jsem měla chuť ji zabít. Bez tak se válí někde pod stolem a nebude schopná řídit, takže by mě vážně zajímalo, jak se dostaneme domů. 

Když jsem scházela kopeček nemohla jsem uvěřit svým očím. Nebyla tady žádná známka po včerejší párty. Zmizeli bary, lidi - normálně by se tu všichni váleli v odpadcích a ve zvratcích na zemi a spali by, ale tady ani ty odpadky nebyly, nebylo tu nic jen tráva a parkoviště plné aut taky zmizelo. Kam všichni zmizeli? A kde je Lina? Tohle bylo dost ujetý a mě bylo zle, ještě ve mě stále byl alkohol ze včerejší noci.

 Zastavila jsem se a rozhlédla se, všechno tu bylo trochu jiné. Sakra co se stalo? Musím si zavolat, to byla moje první myšlenka. John mě bedlivě pozoroval a když jsem vytáhla mobil, zíral na něho jako na zjevení. Naťukala jsem na mobil číslo, ale zjistila, že tu není signál.