Cestovatelka

12. Kapitola: Hrad

Nevím jak dlouho jsme jeli, protože jsem byla unavená a cestu moc nevnímala. Zanedlouho jsem už v dáli viděla veliký a starý hrad, který mi něco připomínal. Kůň zpomalil a já si uvědomila, že necítím zadek. Jeli jsme opravdu dlouho, což není v sedle žádná sranda. Projeli jsme branou a dostali se tak na prázdné nádvoří, kde bylo jen pár stráží. Brána se za námi zavřela a mé šance na útěk se zmenšily.

Můj věznitel slezl z koně a pak mě chytl za pas a dostal mě z něho na zem. Chytl provaz od mých rukou a táhl mě k nějakým dveřím.

Ten hrad mi byl opravdu povědomí jako bych tady už někdy byla. Pokračovali jsme dlouhou chodbou. Na stěně jsem si všimla několik obrazů a svíců. Podlaha byla z červených dlaždic a vše tu bylo přepychové.

Před námi byly další dveře u kterých stáli dva strážci ve vojenské uniformě a s meči za opaskem. Jejich výrazy byly kamenné a dívali se jen před sebe. 

Když jsme už byli u dveří, otevřeli nám je, aniž by se na něco ptali a my se tak ocitli ve velkém sálu. Strop byl neuvěřitelně vysoký a pomalovaný s velkými lustry až do půlky jeho výšky. Po stěnách byly okna a další malby či obrazy. Zamířili jsme směrem ke králi, který seděl na trůnu a kolem něj bylo jeho služebnictvo včetně strážců.

Jakmile jsme byli u něho, můj věznitel se poklonil a pak mě donutil padnou na kolena a v této poloze mě i udržoval.

Král se napřímil. Měl už lehce prošedivělé vlasy a zlatou korunu na hlavě. Jeho dlouhý plášť se za ním nesl jako by byl součást jeho těla. Jeho pohled byl vražedný a tmavě hnědé oči se dívali do těch mých. 

"Tak to je ona?" řekl pohrdavým hlasem, když kolem mě chodil dokola a dotýkal se mých vlasů načež jsem se ošila.

Muž za mnou jen přikývl a já po králi házela vražedné pohledy. Strach najednou vyprchal a já byla plná hněvu.

"Myslíš, že pro ni dojdou Bevosi?" odstoupil ode mě a zahleděl se na Bevose. Tak tak se jmenuje, docela zvláštní jméno.

"To brzy zjistíme vaše veličenstvo, mají čas do zítřka do setmění," podíval se na krále a ten jen přikývl.

"Dobře zatím ji dejte do cely, určitě si bude mít co říct s krysami," mávl rukou na stráže a ti mě chytli za paže a táhli mě jinými dveřmi pryč. Naposledy jsem se otočila a uviděla Bevose i krále. Stále jsem nevěděla, co mě čeká, jestli pro mě nepřijdou, ale nehodlala jsem na to myslet. Vůbec jsem nestála na svých nohách doslova mě táhli po zemi a to bych byla ochotná i jít. Na nějaké chodbě jsme prošli dveřmi do velké tmavé místnosti bez oken postavena jen z kamenů a všude okolo nás cely a strašný smrad výkalů. Jediné osvětlení tu byly svíce a byla tu zima. 

Jeden ze stráží otevřel celu a ti dva mě do ní hodili. Sykla jsem bolestí, když jsem si narazila koleno. Ležela jsem ve slámě a jediné, co jsem kromě mříží viděla byly stěny ze studeného kamene a přítmí.

Stráže si něco povídali a já jsem je odposlouchávala. Přišla jsem blíže k mřížím a zaposlouchala se.

"Kdo je ta děvka co jste přivedli?" řekl mladý mužský hlas.

"Bevos ji odněkud přitáhl, ale mají s ní ještě plány," odpověděl hluboký hlas.

"To je škoda, pěkně bych se na ní vyřádil," všichni se hromadně zasmáli a já se začínala opravdu bát o svůj život.

"Jestli se tu zítra neobjeví Robin Hood, tak myslím, že ti král dá tu čest," zase se rozesmáli a já se jen modlila, abych to přežila.

"Hele, ale stejně jak by to král poznal? Co takhle si s ní trošku pohrát? Nikdo se to nedozví." Teď se mi chtělo brečet. Byla jsem bezmocná a stále jsem měla svázané ruce. Slyšela jsem kroky k mé cele a propadala se do strachu, který se ve mě vařil. Co se mnou chtějí udělat?

Před celou se objevili dva muži ve vojenském oblečení a táhl z nich alkohol. Oba se na mě usmívali, když jeden z nich začal odemykat celu a já couvala dozadu až jsem narazila do studené zdi - a teď je konec.

Jeden z nich se dostal do mé cely a hladově si mě prohlížel než se ke mně sklonil a pohladil mou tvář. Nemohla jsem použít ruce a tak jsem mu flusla do tváře a vší silou ho odkopla, čímž jsem celou situaci ještě víc posrala. 

"Tak ono to má i zoubky jo?" řekl ten vzadu zatímco se ten, kterého jsem odkopla zvedl a začal se ke mně naštvaně přibližovat.

"Ty děvko," napřáhl ke mně ruku, když se ozval jiný hlas.¨

"Hej přestaň Trevore, každý kdo jí jen zkřiví vlásek bude viset, nové vyhlášení krále, stojí ti za tvou hlavu?" 

Jeho ruka se včas zastavila a podíval se na dalšího muže, jenž mě zachránil a pak se otočil zpět na mě.

"Ještě jsme spolu neskončili," zasmál se a flusl na mě a pak konečně odešel a já se rozplakala. Byly to nejhorší minuty v mé životě. Nemohla jsem nikam utéct a ani se bránit. Teď jsem chtěla moc vidět Johna a obejmout ho. Chyběli mi ty jeho nádherné modré oči ve kterých jsem se pokaždé topila, taky jeho teplé náručí a pohled na jeho dokonalé tělo. Johne kde jsi?

Ahoj další kapitola je tady :) Omlouvám se, že je trochu později než obvykle, ale vůbec se mi nechtělo psát :D Další kapitola bude z pohledu Johna :) Děkuji za vaše komentáře, voty a přečtení :) 

Gabbyzka