Cestovatelka

13. Kapitola: Útěk, I. část

John

Když jsem se vrátil ze svého výletu k mé zesnulé babičce, abych našel deník, bylo mi sděleno strašlivé zjištění.

"Bella zmizela," řekl mi otec se smutkem ve tváři a já na něj s otevřenou pusou zíral.

"Jak... jak to myslíš, že zmizela?" naposledy jsme se spolu pohádali a já jí nevěřil, takže jsem o ni měl velký strach. Ale to, co mi řekla mě utvrdilo v tom, že chci vědět víc. Třeba se babička opravdu nepletla a nebyla blázen, jak o ní ostatní tvrdili. Bál jsem se, že se vrátila do své doby a že už ji nikdy neuvidím a nebo, že... že je mrtvá.

"Šla tě hledat a pak se po ní slehla zem stejně jako po tobě, jenomže je tu ještě něco," sklopil zrak. Věděl jsem, že jde o něco vážného a děsil se, že mi oznámí, že je mrtvá.

"Tati, co to je?" naléhal jsem na něj.

Otec vzal zpoza opasku smotaný starý pergamen a podal mi ho do ruky. Okamžitě jsem jej rozbalil a četl slovo po slově.

"Mám vašeho spojence, tu dívku, kterou teď asi už hledáte. Pokud ji chcete ještě někdy vidět živou požaduji, aby Robin Hood přišel na hrad Crackov do setmění a vzdal se tak mně i samotnému králi. Pak bude dívka volná, jinak zemře. Musí přijít sám a abyste mi věřili přikládám i kousek jejích šatů.

Sir Bevos"

Z každého slova mi běhal mráz po zádech a pak mi otec předal kousek Belliných šatů a já si byl jistý, že byly její.

"Jdu pro ni," řekl jsem aniž bych si vyslechl otce a ten mě zastavil.

"Ne. Četl jsi co chce, chce mě a já to Belle dlužím. Zachránila mi život, takže... takže se jim vzdám."

Chtěl jsem Bellu za každou cenu zpátky, ale byl to můj otec a nemohl jsem připustit, aby se vzdal.

"Tati, udělal bych pro Bellu cokoliv, ale nemůžeš se přece jen tak vzdát!" snažil jsem se ho přesvědčit, aby to nechal na mně.

"Johne, já znám Bevose moc dobře a věř mi, usiluje o mé poížení už hodně dlouho, takže je schopný čehokoliv. Půjdu tam a vzdám se, ale nejsem si jistý, jestli Bellu opravdu pustí, proto by bylo vhodné aby jsi šel se mnou a odvedl ji do bezpečí."

Přikývl jsem, "ale máš nějaký plán, jak utečeš že jo?" otec se zaváháním zakýval hlavou.

"Nesmíme už čekat, máme čas do setmění a ten hrad není zas tak blízko, takže musíme vyrazit," přitakal jsem a společně s otcem si osedlal koně a vyrazili jsme na cestu.

Bella

Pomalu se začalo stmívat a můj strach tak nabíral sílu a omotával si mně kolem prstu. Slyšela jsem skuhrající hlasy dalších vězňů, které jsem neměla možnost vidět a přemýšlela o tom, jestli dnešní den přežiju. Seděla jsem v koutě a jediným zdrojem světla se zdála nedaleká louče. Objímala jsem si kolena a snažila se zahřát, protože mi začínala jít pára od pusy a teplota tady rychle klesala.

Jednou jsme byli se školou na jednom hradě, na jehož jméno si nevzpomínám a prohlíželi si cely. Náš průvodce nám říkal o tom, že čím déle je člověk v takové celé, ztrácí pojem o času a pomalu šílí, protože se mu většinou nedostane denního světla. Tehdy mě to ani nějak nezajímalo a ani bych si to neuměla představit, ale teď to zažívám na vlastní kůži a můžu říct, že se opravdu začínám cítit nepohodlně a to tu jsem pár hodin. Ano počítala jsem to a podle všeho by se brzo mělo začít stmívat.