Cestovatelka

8. Kapitola: Robin Hood

Hned za Johnem šel starší urostlý muž. Měl tmavé vlasy, jako John a jeho oči, teda spíše John měl jeho oči. Jistá podoba tam byla, že by to byl jeho otec? Na sobě měl hnědou vestu, na ramenou chrániče a za opaskem meč. Přes rameno měl luk a na rameni vak se šípy. Trochu kulhal na levou nohu, všimla jsem si bodné rány, muselo ho to ošklivě bolet, ale nedával to najevo, jako by se mu to dělo každý den, čemuž věřím. Dobelhal se až k Johnovi, teda stál hned za ním, chystající se mě představit.

John mě pobídl ať se postavím, což jsem taky udělala a onen muž udělal pár kulhavých kroků až ke mně. Odkašlal si než řekl: "Bello, toto je můj otec Robin Hood, možná už jsi o něm slyšela," počkat řekl vážně slovo Robin Hood? Učili jsme se o tom v dějepise a já si myslela, že je to jen povídačka a teď tady přede mnou stojí, no to mě pos... raději jsem to nedořekla a snažila se ho vnímat, "tati tohle je Bella...ehm, prostě Bella."

Přišel ke mně, usmál se a políbil mi ruku, kterou jsem měla celou v křečích, "těší mě Bello, jsem na svého syna pyšný, že tě zachránil, vlastně jsem nakonec já musel zachránit jeho," rozesmál se hlubokým smíchem a Johnem po něm házel vražedné pohledy. 

Počkat, něco mi uniklo. On je jeho otec? Tak to je ještě lepší. Právě se bavím se samotným Robinem Hoodem a jeho synem, super zažítek, tohle mi nikdo nikdy neuvěří, jestli se kdy dostanu domů.

"Též mě těší," nahodila jsem roztomilý úsměv zatímco se Robin skácel k zemi a držel si nohu, která začínala ošklivě krvácet. John se k němu ihned sklonil a já udělala totéž.

"Sakra, nemáme tu už žádné léčitele, o hodně jsme už přišli, ale udělám co budu moct otče," zahleděl se mu hluboko do očí a já si vybavila hodinu první pomoci, kterou nám vtloukali do hlavy jako když tesař tluče hřebíky do střechy.

"Já... Já bych mu mohla pomoci," vysoukala jsem ze sebe a John se na mě radostně podíval.

"Vážně? To bych do tebe neřekl. Dobře pomož mu," mrkl na mě a já se sklonila k Robinovi. Potřebovala jsem se dostat k ráně který byla pod kalhotami. Podívala jsem se k jeho obličeji, byl celý upocený a těžce oddychoval. Sáhla jsem na krk a nahmatala tepnu, tep byl zrychlený.

"Dobře Johne dostaň ho do stanu," přikývl a zavolal na muže opodál, kteří Robina zvedli a nesli ho směre ke stanu. Následovala jsem je a celá se třásla. Teď byl jeho život v mých rukách. Myslím, že by se měl bát, protože i rybyčky mi umřeli. Byla jsem ve strašném napětí. Co když umře? Co bude se mnou? Co když mě bude John nenávidět a já budu někde sama? Otřepala jsem se. Ne na to nesmím myslet, zvládnu to.

Robin ležel na stole ve stanu a sykal bolestí, ostatní muži stáli opodál, ale John mu byl nejblíže, skláněl se k němu, než jsem přišla.

"Dobře Bello, co teď?" Hodil po mně pohled. Potřebovala jsem vidět na ránu, takže to bylo jasné.

"Potřebují nuž," John se otřásl, ale bez váhání ho vytáhl z opasku a podal mi ho. Pevně jsem ho sevřela, přistoupila k Robinovi  a opatrně rozřízla kalhoty až ke stehnu. Rána byla v horní části stehna, nebyla moc hluboká, ale krvácela. Modlila jsem se, aby to neschytala teplna, protože tam by mé znalosti končili. Podívala jsem se na ránu, musela se dezinfikovat, nevypadala čiště, ale kde tady vezmu dezinfekci. Adrenalin byl teď v mé krvi a já věděla, že ho musím zachránit, takže strach šel stranou.

"Potřebuji dezinfekci," John i zbytek mužů na mě vykulili oči, asi tohle neznali, co jsem si mohla myslet. No tak mysli Bello, čím ještě mužeš dezinfikovat ránu a najdeš to ve středověku. No jasně alkohol ty hloupá! Praštila jsem se do čela.

"Alkohol?" John přikývl a vzal z poličky průhlednou tekutinu v lahvi, kterou mi podal. Otevřela jsem ji a ucítila mentol, který mi protáhl plíce, něco co mi připomínalo... vodku. Vléla jsem mu to do rány a Robin se bolestí nadvezdl, že ho museli muži přidržovat, aby ze stolu nespadl. Tak a teď... Ne to nezvládnu, musím to zašít, ale já nikdy doma nic nešila, to je prostě nereálné. Ale jestli to neudělám, zemře. Musela jsem jednat rychle, protože stále krvácel, přitiskla jsem mu na ránu kousek látky ze čatů, kterou jsem právě odpárala.

"Johne, potřebuji jehlu a nit a nějakou látku jako obvaz, ale pospěš si!" přitakal a někam odběhl. Já držela své šaty stále na ráně a sledovala Robina, který se dávil vlastním potem. Zkusila jsem znovu tep, tentokrát byl slabý.

John přiběhl se vším co jsem potřebovala. Vzala jsem zakulacenou jehlu a pro jistotu ji namočila v alkoholu. Sundala jsem z rány kus svých šatů, znova to polélela alkoholem a pomalu přiložila jehlu. Tak jen prostě propíchnu kůži a zašiju to, nic to není, hlavně neomdli. Vlastně se divím, že mi ani nebylo špatně, asi to bylo tím adrenalinem.

Cítila jsem Johnovi oči na mé ruce, která stále stála na místě a klepala se, sakra proč se musí dívat jsem nervózní. Zhluboka jsem se nadechla a kůži propíchla, Robin lehce zaklel, ale dál to nevnímal. Nebylo to zase tak težké, jak jsem si myslela. První steh jsem měla a pokračovala jsem dál. Rána lehce krvácela, tak jsem byla nucena ji otírat, abych na to dobře viděla. 

Udělala jsem poslední steh, na konci upletla suk a nit překousla. Bylo to celkem slušně zašité a nikde už to neteklo. Utřela jsem čerstvě zašitou ránu, znova ji dezinfikovala a dala na ni nějaké čistě vypadající kusy látky, které mi John přinesl. Všechno jsem nakonec zavázala a zkontrolovala mu tep. Tentokrát mi přišel už o něco vyšší, díky bohu.

"Tak je to, neměl by s tí teď vůbec hýbat a hlavně musí odpočívat," utřela jsem si ruce do svých už tak špinavých šatů a vůbec nevnímala, že je to krev. John mě pevně objal a já vnímala jeho teplo, které mě momentálně obklopovalo. Pak se mi podíval hluboko do očí a poděkoval.

Pomohl mužům a Robina odnesli nejspíš do jeho stanu, zatímco já zůstala sedět na židli u stolu a přemýšlela jsem. Právě jsem někomu zachránila život... Co někomu, samotnému Robinu Hoodovi a ani jsem neomdlela! Dřív mi bylo blbě jen když jsme pitvali žábu, ale teď, krve jako vína a já tu jen tak sedím a jsem v pohodě, to je neuvěřitelné. Až tohle Budu vyprávět Lině ta mi neuvěří. Teda jestli se odsud někdy dostanu. Vlastně ani nevím kdy jsem, ale hodlala jsem to nějak nenápadně zjistit a vlastěn přijít na to, jestli se dá odsud nějak dostat, protože tady já žít nemůžu.

Další kapitola je tady :) Tento příběh má už přes 100 přečtení! Moc děkuji :) Kapitoly se snažím vydávat každé 3-4 dny :) Tak co jak se Vám to zatím líbí? Co říkáte na Robina Hooda? :D

Gabbyzka