Cestovatelka

10. Kapitola: Hořká pravda

Probrala jsem se v Johnově teplém náručí a sledovala jeho vystrašené bledé oči a jeho pohybující se ústa vykřikující pro mě zatím nesmysluplné věty. Když si všiml, že jsem se probrala, lehce mu zacukaly koutky v úsměv a já se na něj zasněne usmála.

"Hej jsi v pořádku? Nějak jsi odpadla. Vyděsila jsi mě Bello," posadila jsem se a zklidnila dech. Rozrušilo mě to, co mi John řekl, ale teď už jsem byla snad v pořádku.

"Jo jsem, promiň jenom se mi nějak zatočila hlava," s jeho pomocí jsem se postavila a oprášila si šaty od listí a kde jakého bordelu. Musela jsem Johna přesvědčit o tom kdo jsem a získat ten děník, deník, díky kterému bych se mohla dostat zpátky domů. Ale jak začít?

John kontroloval každý můj pohyb a nechtěl se ode mě odtrhnout. Doprovodil mě až skoro do stanu, kde jsem si chtěla na chvíli lehnou. Podpíral mě a i přes moji snahu mu vysvětlit, že dojdu sama, jsem byla nucena ho poslechnout.

"Johne... Musím ti něco říct je to pro mě hodně důležité," udělala jsem na něho psí oči a my se na chvíli zastavili. Otočil mě k němu a jeho oči mi naznačili, abych pokračovala s tím, co mám na srdci.

"Co kdybych ti řekla, že vše, co ti tvá babička říkavala, je pravda?" John nakrčil obočí a házel po mě udivené pohledy. Vypadalo to, že mě chvíli nechápal a tak po chvíli konečně něco řekl.

"Tomu nevěřím, jak by mohla být? A jak to můžeš vědět?" přišel mi trochu rozrušený a já vůbec nevěděla, co bych mu měla odpovědět, nebo jak mu to vysvětlit a jestli vůbec.

"Johne, vše co ti řekla ať už to bylo cokoliv je pravda. Vím to, protože... protože jsem jako ona. Přišla jsem z jiné doby, jako ona, jen nevím z jaké přesně byla tvá babička, ale hádám, že to bude kolem roku 2016, vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to pravda. Musíš mi prostě věřit Johne."

Chvíli na mě hleděl jako bych řekla něco v jiném jazyce a on se snažil porozumět. Jeho mozek se snažil tuto informaci zpracovat, ale evidentně tomu nechtěl uvěřit. Podíval se mi hluboko do očí, jakoby chtěl vidět pravdu v mé duši a pak konečně něco řekl.

"To je šílené Bello, víš oč mě žádáš? Já... promiň, ale nemůžu, nedává to smysl," jeho oči potemněly smutkem a rychlým krokem ode mě odešel. Stála jsem tam jako socha z ledu, bez života a bez možnosti se pohnout. Strnula jsem. Jediný člověk, na kterém mi tady záleželo mi nevěřil a já nevěděla, jak to tady sama zvládnu. Slzy se mi draly na povrch až ze mě vhrkly jako láva ze sopky, byly hořké, naplněné mým smutkem. Po chvíli jsem se pohla a mířila do stanu, kde jsem se svalila na postel, zavřela oči a nechala své myšlenky volně plynout.

                                                                      ***

Ani nevím jak, ale usnula jsem a probudila se až ráno. Popravdě jsem vůbec nevěděla kolik je hodin, ale vypadalo to na brzké  ráno, protože slunce svítilo jemnými paprsky a skoro vůbec nehřálo. Prosvítalo skrze díry ve stanu a já se tak probrala a snažila se vstát. Usnula jsem v šatech, ale vůbec mi to nevadilo, byly jen trochu pomuchlané, ale to mi bylo vážně jedno.

Rozhodla jsem se, že zajdu za Robinem, abych se dozvěděla, jak se mu daří. Vstala jsem a upravila si šaty a i vlasy, bohužel jsem po ruce neměla žádné zrcadlo, takže jsem doufala, že nevypadám jako strašidlo. Vyšla jsem ze stanu a slunce mě hladilo svými paprsky po celém mém těle. Někteří lidé už byli vzhůru a dělali různé činnosti od sekání dříví až po vaření.

Tohle byla moje první noc v jiné době a kupodivu jsem byla vyspaná. Johna jsem nikde neviděla a bylo mi to v tu chvíli celkem jedno. Namířila jsem do velkého stanu, kde se měl Robin nacházet.

Zatím v klidu ležel na posteli, přikrytý přikrývkou a jakmile mě zaregistroval usmál se a dostal se do polosedu. Pozdravila jsem ho, což udělal také a došla jsem k němu blíž. Měl na sobě bílou košili, která zakrývala asi i jeho nohy a vážně jsem nechtěla vědět co bylo pod ní, protože byl určitě nahý.

"Co dělá noha? Můžu?" zeptala jsem se ho a on přikývl. Odhrnul si trochu košili a já tak viděla své neprofesionálně zašité dílo. Vypadalo to dobře, maso mělo normální barvu a nebylo zanícené, takže jsem byla ráda.

"Už to nebolí, ale dnes nehodlám zůstat v posteli, musím ještě něco pořešit," pokoušel se vstát, ale sykl bolestí a spadl do postele.

"Myslím, že byste ještě dnes měl odpočívat," mrkla jsem na něho a on přikývl.

"Dobrá, ale jenom pro dnešek, zítra už ta noha musí být použitelná. Mimochodem nevidělas Johna? Vůbec se tu od včerejška neukázala, tak jsem si myslel, že bys mohla vědět proč."

Počkat od včerejška? Pravděpodobně po tom, co jsme si nepadli do noty se někam sebral a odešel. Měla jsem o něj trochu strach. Zajímalo by mě, kam se vypařil. Byl to jediný člověk teda kromě Claire se kterým jsem si tu měla co říct.

"Neviděla," zalhala jsem "jestli ho potkám, pošlu ho za vámi, teď už ale musím jít," rozloučila jsem se odešla ven ze stanu.

Přemýšlela jsem o tom, kam mohl John zmizet. Pravděpodobně toho na něj bylo moc, ale kam mohl jít? Neznala jsem ho moc dlouho na to, abych věděla kam chodí, když má nějaké trápení a tak mě napadlo, že by to třeba Claire mohla vědět. Hned jsem se vydala za ní.

Claire zrovna u ohně dělala snídani, když jsem k ní došla. Nalévala nějakým lidem polévku a hřála je u toho svým úsměvem.

"Dobré ráno Claire, mohla bych s tebou mluvit?"

"Dobré ráno Bello, jistě co potřebuješ?" odložila naběračku do velkého hrnce na ohněm a přispěchala ke mně.

"Včera jsme se s Johnem pohádali a... no nevíš kam by mohl jít?" vyhrkla jsem na ni a sledovala její výraz. Chvíli přemýšlela, než mi to konečně řekla.

"Vím, že občas chodívá k řece, je nedaleko odsud. Půjdeš furt rovně až dojdeš k ní." Poděkovala jsem jí a vydala se na cestu načež mě zastavila.

"Nechceš polévku?" zakroutila jsem hlavou a pokračovala v cestě.

Sešla jsem z tábora do hustého lesa a za chvíli ztratila dohled táboru. Skrze stromy procházelo pár slunečních paprsků, ale i přes to v něm bylo chladno a tma.

Nevím jak dlouho jsem šla, ale v dáli jsem uviděla konečně řeku, jenže John nikde. Přišla jsem k ní blíže a zahleděla se do průzračné vody, která plynula jemnými pohyby a poslouchala její zpěv. Bylo tu krásně, takže jsem nedivila, že tu John chodil, jenomže tu nebyl a mě dost zajímalo, kde je. Potřebovala jsem s ním mluvit.

Sklonila jsem se k řece a ponořila do ní ruku. Voda mě příjemně chladila a já vnímala proud, který s mou rukou pohupoval sem a tam.

Z ničehonic jsem ucítila studenou čepel na mém krku a vybavila poslední situaci, která se mi s tímto přihodila.

Ahoj, další kapitola je na světě. Psala jsem ji ve škole máme den otevřených dvěřích takže tady ještě tak čtvrt hodiny a jdu domů. Doufám, že se Vám kapitola líbí i když se tu teď moc nic neřešilo :D Ale to přijde :)