Cestovatelka

9. Kapitola: Naděje

Z mého přemítání o životě mě vytrhl John, když za mnou přišel do stanu. Na tváři mu hrálo hodně emocí a jeho oči byly plné vděku, který mi přišel vyjádřit. Přišel ke mně blíž a já se postavila, pomalu se ke mně začal přibližovat, když už byly naše tváře jen pár centimetrů od sebe, že jsem mohla vidět do jeho nejtemnějších zákoutí duše. Pak se ale z ničeho nic odtáhl, zatřepal hlavou, podíval se do země, jakoby by hledal slova a pak na mě.

"Děkuji, že jsi zachránila mého otce, jsem tvým dlužníkem. Vůbec bych to do tebe neřekl. Jak si věděla, co máš dělat? "

Bylo mi líto, že to, co chtěl udělat nedokončil, ale asi bylo ještě brzo.

"Ve škole jsme se to učili..." Sakra až teď jsem si uvědomila, co jsem řekla. John nakrčil obočí a pak mi položil další otázku.

"Škola? "

Hups, asi tady školy ještě neměli a i kdyby jo, byly by jen pro kluky. Potřebovala jsem vymyslet nějakou lež, i když jsem v tom nebyla dobrá, nakonec se mi povedlo něco ze sebe vysoukat.

"Tam jsem se tohle naučila od žen, které tyhle věci znají, " částečně to byla pravda.

Zakýval hlavou a zkoumal mé šaty, které byly od krve.

"Počkej, najdu ti nějaké čisté šaty, " přiběhl k truhle, kde před tím ležely tyto šaty a prohraboval ji. Nějaké věci z ní vyhodil a pak je tam vrátil, když nenašel, co hledal. Vydechl a přiběhl ke mně.

"Už tam žádné šaty nejsou, ale Claire určitě nějaké bude mít, pojď, " vzal mě za ruku a táhl mě za sebou, než jsem s ním srovnala krok.

Vyšli jsme ze stanu a vešli do nějakého dalšího, kde byla Claire se kterou jsem se seznámila u ohně.

Mile nás přivítala, ale když si všimla mých šatů její výraz se změnil ve starostlivý a pohlédla na Johna a pak na mě.

"Co se stalo? " řekla otázku ke mně, ale odpověděl na ni John.

"Otec krvácel z nohy a tady Bella ho zachránila. Potřebovala by nějaké čisté šaty a já se vsadím, že nějaké máš? " rozhodil rukama po stanu, když ukazoval na spoustu visících šatů.

"Claire spravuje šaty a šije i nové určitě si vybereš, " špitl mi do ucha a pak se otočil na Claire, "já už raději půjdu, budu když tak sekat dříví. " S těmito slovy odešel. Podívala jsem se na Claire a ta se rozzářila jako sluníčko a věnovala mi jeden krásný úsměv. Změřila se mě pohledem a pak se podívala na šaty visící okolo.

"Asi už mám pro tebe šaty," řekla najednou a sundala z věšáků delší bílé šaty s červenými kytkami podél sukně a přiložila je ke mně, "myslím, že ti budou," hleděla po mě a naznačila mi, abych se svlékla, načež jsem zčervenala a zarazila se. Bylo mi to velice nepříjemné se před ní svléknout, ale ona to tak neviděla a když jsem tam stála jako trubka asi několik minut, začala jsem se svlékat. Shodila jsem ze sebe zakrvácené šaty a měla na sobě podprsenku a kalhotky. Claire se na toto spodní prádlo zaměřila a zkoumavě hltala každý jeho detail, než se zeptala.

"Co to je? To jsem ještě nikdy neviděla." Přejela mi po podprsence a já se zachvěla, bylo to opravdu nepříjemné, ale teď jsem musela čelit její otázce.

"Má matka taky občas něco šila a tohle mi ušila, abych pod šaty nebyla úplně nahá," s polootevřenou pusou přikývla, pak se očima konečně ode mě odtrhla a pomohla mi se obléct do mých nových šatů.

Zašněrovala je a upravila a pak si mě prohlédla s pyšným úsměvem. "Sluší ti," dodala a já si upravila své vlasy, protože jsem je měla neuvěřitelně rozcuchané. Šaty byly pohodlné a z hebké látky, mnohem pohodlnější, než ty před tím. Poděkovala jsem jí a vydala se ze stanu najít Johna. Měla jsem na něho pár otázek, potřebovala jsem se už konečně dozvědět, v jaké době to jsem. Sice jsem nevěděla, jak se ho opatrně zeptám, ale doufala jsem, že si něco vymyslím a taky mě něco napadlo.