Cestovatelka

6. Kapitola: Zachránce

Bylo toho na mě všechno moc a bylo mi blbě. Navíc John někam zmizel. Já jen seděla na zemi a nevěděla co dělat, nebo kam jít. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Nemohla jsem ani jasně myslet. Nevěděla jsem kde to jsem, kde je Lina a nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli je ještě někdy uvidím, chtělo se mi brečet a tentokrát už to všechno vyjelo na povrch.

V pláči mě přerušil hluboký mužský hlas, ale ten nepatřil Johnovi. Navíc to nebyl jen jeden mužský hlas, ale bylo jich víc. Když jsem na ně otočila hlavu, uviděla jsem ty rytíře i s koňmi, kteří tudy před tím projeli. Byli to oni a já si vzpomněla na Johnova slova.

 "Každý z nich by tě tak desetkrát znásilnil a pokud by jsi už nestála za nic, podřízli by ti hrdlo." 

Sakra teď jsem ho tu vážně potřebovala jenže on tu nebyl. Muži na mě hladově zírali až se jeden z nich ke mně sklonil. Mohl mít tak čtyřicet. Měl vousy a na tváři jizvu. Tělo bylo chráněné brněním a vlasy schované pod kápí. Na sobě měl znak lva, kterého jsem před tím viděla na praporcích, které nesli. Sjížděl mě pohledem a já si vzpomněla, že mám na sobě jen ty červené vyzývavé šaty. Jestli jsem se kdy něčeho bála, tak to jsem teprve teď poznala, co je to strach.

Teď byl se mnou konec. Jakmile promluvil táhlo z něho pivo, to jsem dobře poznala. Přesně takhle to táhne z Liny, když je ožralá, ale on byl při smyslech.

"Copak to tu máme?" přejel mi svojí hrubou rukou přes tvář a já ucuknula. Bylo mi z toho zle a ještě víc zle z představ, co se mnou plánují udělat. Byla jsem jako myš v pasti. Nemohla jsem utéct, nemohla jsem se bránit, nemohla jsem nic. Kéž by tady byl John nebo někdo, kdo by mi pomohl.

"Nehraj si s ní Jamesi nemáme čas, my si chceme taky užít," zařval na něj někdo vzadu u koní. Byl to jeden z jeho mužů. Sakra.. sakra, co teď se mnou bude? No bylo to jisté, já se neubráním a John tu není, připravovala jsem se na to nejhorší. Chtěla jsem, aby už bylo po všem ať jsem byla kdekoliv.

Vzal mě pevně za ruku a já obratem na to stála těsně v jeho blízkosti. Byl mohutný a vysoký. Za opaskem měl meč, jako John a jeho ostatní muži. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale to jsem neměla dělat, protože mi jednu vrazil a já spadla na zem. Chytla jsem si bolavé místo a začala brečet, když si mě znovu přitáhl k sobě.

"Neboj, bude to rychlé," zašeptal mi do ucha a mě se z jeho hlasu podlomila kolena, naštěstí mě, ale držel a já neupadla. Chytl mě za vršek šatů a roztrhl je jen do půlky. Naštěstí jsem měla podprsenku. Rukama jsem se zakrývala, zatímco se na mě všichni hladově dívali. Chtěl mi roztrhnou i tu podprsenku, která ho velice zajímala, pravděpodobně ještě nic takové neviděl. Taky by to udělal, když v tom se na ně vyřítil někdo z lesa s mečem v ruce. Byl to John! On mě přišel zachránit! A nebo spíš přišel na smrt, protože byl od nich o dost mladší a jich bylo pět, kdežto on jen jeden. 

Muž, který mě ještě před chvíli svíral, mě odhodil na zem jako kus hadru a přišel blíž k Johnovi. Asi to byl jejich velitel, protože mluvil jen on. Šel k němu s hlavou vzhůru a ostatní muži ho bedlivě pozorovali a mě nevěnovali pozornost. Stejně jsem byla pořád dost v šoku na to abych někam utekla, takže jsem tam jen tak dál seděla na zemi a pozorovala je.

"Co tu chceš chlapče?" John na ně mířil mečem, ostatní taky měli meče kromě velitele, který se snažil smlouvat.

John nevypadal vůbec vyděšeně, spíš to vypadalo, jako by to byla jeho denní rutina.

"Chci abyste tu dívku okamžitě nechali být, nebo toho budete litovat," všichni se navzájem zasmáli a John se posunoval blíž k nim. Muži bedlivě pozorovali každý jeho krok a byli připraveni k útoku, stačil by povel jejich velitele. Byla jsem tak ráda, že se tu ukázal, ale přesila, kterou jsem viděla, mě velice znepokojovala.