Cestovatelka

2. Kapitola: Nákupy

Doma bylo prázdno, naši byli asi ještě v práci. Táta byl úspěšný právník a máma sestřička v nedaleké nemocnici, ale ani jeden mě neinspiroval k mému budoucímu povolání, já vlastně ani nevím, co chci dělat, prostě něco abych se uživila. 

Vyšla jsem schody do mého pokoje a zavřela za sebou dveře. Přivítalo mě moje malé království. Koberce byly z jemné tkaniny a já po něm nejraději chodila bosky, měl rudou barvu a dlouhé chloupky, které zajišťovaly, že se do něj moje noha vždy zabořila. Zdi byly bílé, ale měla jsem na nich nějaké plakáty a fotky s Linou. Pokoj byl plný různých věcí a to se mi líbilo, protože to velmi místnost zútulňovalo. Měla jsem dvojlůžkovou postel v rohu místnosti přímo u okna s pomerančovým povlečením a milovala jsem se v ní jen tak válet a nic nedělat. V opačném rohu byla větší skříň ze světlého dřeva, který uvnitř sebe měla nějaké to mé oblečení, ale moc ho nebylo. Naproti postele byl můj psací stůl s notebookem, lampičkou a zrcátkem. Měla jsem tam pohozené i nějaké ty šmínky.

Batoh jsem pohodila ke stolu a svalila se na postel. Vnímala jsem vůni mého povlečení a zabořila do něj hlavu vychutnávajíc si příjemně měkkou látku, která svíjela moji hlavu. Přemýšlela jsem o zítřku a vůbec nevěděla, jestli tam chci jít, ale nejspíš bych se z toho stejně nevyvlékla, jak znám Linu, dotáhla by mě tam i za vlasy. Zrovna když jsem na ni myslela mi začal vibrovat mobil přímo v mé kapse a tak jsem ho vytáhla, samozřejmě já o vlku a on se rohem, teda vlastně na displeji mého mobilu.

"Čau, co je?" vyhrkla jsem na ní.

"Čau Bello, hele zrovna jsem došla domů a zjistila, že fakt nemám žádné šaty," to si snad dělá prdel, ještě mi řekne, že teď půjde do obchoďáku utratit celé své kapesné za nové šaty, vsadím se. " A tak mě napadlo, nešla bys se mnou na nákupy? Prosím, nechci jít sama," v hlavě jsem viděla ty její smutně vypadající oči, které teď i po telefonu na mě dělala. No co jsem říkala a ještě do toho zatáhne i mě a to ví, jak nákupy nesnáším. Chvíli jsem se ji snažila přemlouvat a říct jí sto tisíc výmluv proč tam nepůjdu, ale Lina no, takže mě nakonec ukecala.

"Dobře, dobře... Tak za deset minut, jo?" ujistila jsem a telefon dala zpět do kapsy. Tak moc se mi nikam nechtělo, ale co jsem mohla dělat. Oblečená jsem byla, tak jsem si vzala jenom malou kabelku a do ní dala nějaké šmínky a peníze, pak jsem si ještě zkontrolovala make-up a mohla vyrazit. Cestou jsem narazila na Miu a pohladila ji. Měla krásně barevný huňatý kožíšek, že jsem ji někdy obdivolala, že jí není horko.

Doma ještě nikdo nebyl a tak jsem na lednici dala vzkaz, aby se naši nebáli a zabouchla dveře.  Venku bylo příjemně, slunce prosvítalo skrze mraky a teplo mě objímalo po celou dobu mé cesty. S Linou tenhle nákup bude tak na dvě hodiny, ne-li víc, jen jsem se modlila, aby nezačala vybírat šaty i mě, to by byly další dvě hodiny. 

Už jsem přicházela na místo našeho srazu, ale Lina nikde, jako vždycky chodila pozdě, za to já měla vždy předstih. Ale už jsem jí naštěstí viděla v dáli. Samozřejmě to by nebyla ona, aby měla stejné oblečení, jako ve škole. Měla bíle triko s nápisem "I love party" a riflové kraťase, vlasy neměla rozpuštěné, jako před tím, ale měla je ve vysokém culíku. Za to já měla obyčejné rifle a šedé triko. Už na mě z dálky mávala a já dělala totéž. Došla až ke mně a sjela mě pohledem od hlavy až k patě, jakoby mým oblečení opovrhovala, pak jen ale zakroutila hlavou a my se vydaly směrem k centru.

"Takže," začala "mám představu o tom, co si chci koupit. Budou to bíle minišaty s krajkami," usmívala se při jejím zasnění. Já jen protočilo oči v sloup.

"Doufám, že je najdeme a nestvrdneme tam celý zbytek dne," vrátila jsem ji do reality a ona se zamračila.

"A ty si něco budeš kupovat?" hodila po mě pohledem. Bože jenom to ne. Toho jsem se bála a už je to tady.