Demon brothers

#4

"Co to tu děláte?" zopakoval dědeček Ford. Obě jsme začali koktat. "Není to tak jak to vypadá" koktali jsme.
"A jak to tedy je?" zeptal se naštvaně. Obě jsme se na sebe koukli
"Řekneme pravdu, nechci lhát" povzdechla si smutně Erin a řekla mu vše. Nebyla jsem na ni naštvaná. Znám ji sice krátce, ale vím, že ona velmi nerada lže a podobně. Ford se na mě podíval. "Je to pravda?" zeptal se mě se zvednutým obočím. "Jo" přikývla jsem a sklonila jsem hlavu. Zklamaně se na mě podíval a někam odešel. V očích se mi zaleskly slzy. Mám ho ráda a nechtěla jsem aby si o mně myslel něco špatného. Ale to už nikdy nenapravim. Podívala jsem se na Erin. "Promiň Erin, nechtěla jsem abys měla problémy" řekla jsem a s pláčem jsem běžela směrem k lesu.
"Lulo počkej!" křičela Erin. Neposlouchala jsem ji a běžela jsem hluboko do lesa. Ale měla jsem namířeno na konkrétní místo. Teď jsem fakt potřebovala rozhovor s Willem. Je divný to ano ale mám ho ráda (jako kámoše).
Vešla jsem do jeskyně a dále jsem pokračovala cestou která byla osvětlena pochodněmi. Cestu jsem znala, takže jsem se nebála, že se ztratím. "Wille?" řekla jsem když jsem došla k místu, kde jsem Willa videla poprvé. Nebyl tam.
Najednou jsem zaslechla smích. Obrátila jsem se a uviděla jsem Willa. Tvářil se tak trochu jako psychopat. "Ahoj Wille" řekla jsem opatrně. "Si v pořádku?"
"V tom nejlepším" řekl. "Ale ty ne... řekni mi co se stalo"
Zatvářila jsem se tak trochu otráveně. Nechtěla jsem se vracet k tomuto tématu ale budiž. Dala jsem si své oříškově hnědé vlasy za ucho a vzdychla jsem si. "Pohádala jsem se dědečkem Fordem a způsobila jsem sestřenici problém. Cítím se strašně"
Will nahodil lítostivý pohled, ale nemyslel ho vážně. Já, taková blbá, jsem mu ho uvěřila. "To je smůla" řekl. "Ale můžu ti pomoct"
"Jak?"
"Máš přece to heslo od automatu, ne? Tak jdi tam a ze stolu mu vem papír s nápisem Bill Cipher a ještě elixír co se jmenuje deCipher, má ho podepsaný. Vem mu to a dones mi to, pak vyřeším tvé trápení, neboj, nebude mu to chybět"
"Tak jo. A odkud výš o tom automatu a o heslu?"
Will byl znova v rozpacích. "Prostě to vím, to je jedno jak. Tak jdeš do toho?"
Chvíli jsem váhala ale nakonec jsem řekla ano. "A co s tím chceš dělat?" zeptala jsem se.
"Pak uvidíš" řekl s klidným hlasem Will.
"Taak... dobře. Za chvíli to tady máš" řekla jsem a běžela jsem ke chýši.
Potichu jsem otevřela dveře. To není normální! Právě při automatu stál Ford a něco četl. Co budu teď dělat?
Pak mi to napadlo. Staří známý osvědčený trik na odlákaní pozornosti. Ze země jsem vzala kamínek a hodila jsem ho co nejdále od automatu. 
"Co to bylo?" zeptal se sám sebe Ford a šel do směru, kam jsem hodila kamínek. Využila jsem šanci a přiběhla jsem k automatu. Ze svetru jsem vybrala papír s kódem a otevřela jsem automat. Uslyšela jsem někoho kroky. Neváhala jsem a hned jsem skočila za automat. Ibaže nešel zavřít. Dala jsem do toho nejvíc síly co jsem měla a automat se nakonec zavřel. I když nevím jak se dostanu ven ale to vymyslím pak. Sešla jsem do jeho laborky a hledala jsem papír a elixír. Nevěděla jsem to najít. Pak sem ale stratila nervy a všechno jsem začala házet na zem. A protože jsem nešika sklouzla jsem se na papírech a spadla jsem na zem. Když jsem se šla zvednout ze země, zrak mi padl na krabičku pod linkou. Vzala jsem ji spod linky a foukla jsem na ni, protože tam byla asi kila prachu. Otevřela jsem ji a... voala! Byl tam papír a elixír co jsem hledala. Ale proč to bylo tak schované? No, to je jedno, teď musím najít východ.
Rozhlížela jsem se kolem. Věděla jsem, že jít k automatu je zbitečné, tak jsem hledala jiný východ. Vždyť nějaký tu přece musí být.
Podívala jsem se nahoru. Na kraji stropu byla malá díra a přes ni prosvítal jeden paprsek světla. Bylo to šílené ale musela jsem to zkusit. Seskupila jsem pár předmětů a po nich jsem nevím jak vylezla až k díře s krabičkou v ruce. Bouchla jsem do díry. K mému překvapení to tam bylo z hlíny, která se na mě  sesypala a shodila mě z předmětů na zem. Padla jsem na zadek. "Jau" řekla jsem si pro sebe a znova jsem vylezla až k díře. Už byla otevřená, takže jsem v pohode vylezla ven.
Oddechla jsem si a podívala jsem se, jestli mě někdo neviděl. Naštěstí ne. Rychle jsem se rozběhla k Willové jeskyni.
"Wille, jsem tady!" řekla jsem udýchaně když sem vešla na Willové místo a v ruce jsem pevně svírala krabičku. Willovi se na tváři objevil široký úsměv. "No tak dej mi to" naléhal. Byla jsem připravena mu krabičku dát. Nakonec jsem mu ji i dala. Když jsem mu dala krabičku do jeho rukou, měla jsem velmi špatný pocit. "Děkuji" řekl a ani se na mě nepodíval, jen hladil krabičku. Otevřel ji, vybral elixír a papír a z papíru začal číst nějaké slova. Znělo mi to jako zaklínadlo. Když domluvil, polil kamenný obrázek trojúhelníku elixírem a smál se. Měl dost strašidelní smích. A... nemohla jsem uvěřit vlastním očím. S obrázku ten trojúhelník vyšel! A smál se tak jistě jako Will! A proměnil se na člověka! Vyzeral tak jistě jako Will, ledaže místo modré měl po oblečení i po vlasech žlutou, ale černá mu zůstala.
"Chytrá holka" řekl Will.
"Wille, co se děje?!" vykřikla jsem. Bill ke mně podešel. Normálně jsem se ho bála, ale snažila jsem se svůj strach neprojevit. "Takže tvá matka s tvým nevydařeným strýcem Dipprem ti o mně neřekli?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Chtěli ji chránit" zasmál se Will.
"Před čím?" nechápala jsem.
"No přede mnou!" zasmál se Bill. "Já jsem Bill Cipher, snový démon a snažil jsem se zabít tvou rodinu! Jenže tvá matka s její nezdařeným bratrem my v tom museli zabránit! Ale teď nasolím druhý Divnogeddon, mocnější! A ty budeš dobrou návnadou. Konečně se pomstím!" ďábelsky se zasmál, až mi přešel mráz po zádech. "Podobáš se na svou matku a jejího bratra" řekl znechucene a luskl prstem. Zavřely se mi oči a v bezvědomí jsem padla na zem.

Ahojte :)
Konečně po dlouhé době jsem něco napsala, a fakt jsem si dala záležet, tak se vám snad dnešní kapča líbila. A chci říct, budu nyní psát asi jednu až dvě kapitoly za týden, protože mám velmi těžkou školu.
Byla bych ráda kdyby jste napsali na tuto kapču nějaký koment.
Tak čaute a děkuji za přečtení :D