Demon brothers

#21

Otevřela jsem oči. Všechno bylo rozmazané, zlepšilo se to až po chvíli. Tehdy jsem poprvé zahlédla město démonů. Jelikož jsem byla teleportovaná do větší vzdálenosti, nikdo mě neviděl. Zatím.

Sundala jsem si batoh a začala jsem se v něm hrabat. Ani jsem nevěděla co přesně hledám nebo co přesně mám dělat.
Nic mi to neusnadňuje. V batohu byli jen samé papíry a pár lahviček nějaké zvláštní tekutiny pro případ, že by chtěli nějak bojovat. Upřímně, nevím jestli by mi při boji s démony pomohla nějaká voda.

Dala jsem si vlasy do culíku a vyšla jsem z mého úkrytu. Snažila jsem se démonem vyhnout, ale nebylo to vždy možné.
Právě teď jsem kráčela po ulici která se každým krokem zmenšovala (promiňte klaustrofobici). A nejhorší na tom bylo, že celá ulice se najednou naplnila démony. Většina držela něco co vypadalo jako pohár, z domů hrála hudba a všichni se bavili. Nuže, město bez ledajakých práv a pravidel.

Jelikož nějaká skupinka šla přímo naproti mně a já jsem neměla kam jít, jen jsem sklonila hlavu a zrychlila krok. A při mé nemotornosti jsem do jednoho z démonů rukou vrazila. Hah. Skvěle.

Otočil se a už měl křik na jazyku, ale když mě uviděl, začal se smát. ,,Vypadáš jako ty masové pytle co se jim Bill snaží ovládnout planetu."

Zmrazilo mě. Z tohoto se nevymotám.

,,Eh..já.."

Nyní se na mě dívala celá skupinka podezíravým pohledem. Mají mě.

,,Ale no tak Saleosy, oslavujeme to že Billovi se to téměř podařilo. Toto je jen vtip, na zesměšnění smrtelných se jen tak změnila. Nemám pravdu?" zeptal se démon s hrubým hlasem a podíval se na mě.

Na sílu jsem se usmála a zavrtěla jsem hlavou na znak pravdy. ,,No..jasně."

Pak mě nechali tak a odešli. Vzdychla jsem si od úlevy. Toto mohu použít na kteréhokoliv koho potkám, pomyslela jsem si a dále jsem kráčela dopředu. Někam se přece musím dostat.

Výjimečně, měla jsem pravdu. Ve středu města se rozprostírala obrovská pyramida, vypadala přesně tak jak mi ji strýček Dipper popsal, jen..nebyla ve vzduchu. Alespoň mám o problém méně.

Schovala jsem se za nejbližší dům a čekala jsem na příležitost. Vchod je na dosah. Po chvíli se objevila další skupinka a vypadali, že mají namířeno přesně do pyramidy. Když byly blízko prostě jsem se k nim připojila, na konec řady. Ne všichni démoni mají rozum, tak jak jsem si myslela. Někteří vypadají jako kdyby ani nevěděli co vlastně rozum je.

Po překročení vchodu jsem se ocitla ve velkém prostoru s hodně chodbami. Skupinka ke které jsem byla připojena šla stále rovně. Kašlu je, tohle už musím udělat sama. Rychle jsem zabočila do malé chodby po mé levé ruce. Nikdo tam nebyl, ale něco na ní mi připadalo jiné. Otočila jsem se a podívala jsem se na chodbu naproti. Jen kameny, kamenná podlaha a více démonů. Podívala jsem se zpátky. Zde se na stěnách kámen střídal ze zlatem, zem pokrýval měkký koberec.

Najednou jsem za sebou slyšela známý echoidný hlas. Hlas modrého démona.

Sakra, řekla jsem a rozběhla jsem se směrem dopředu. Neměla jsem na výběr, dalo se jít jen dopředu nebo zpět.

Na konci chodby, když už jsem ztrácela dech i naději, byly dveře. Noblesné velké dveře černé barvy se žlutým rámem a klikou. Neváhala jsem a otevřela jsem je, následně rychle zavřela.

Ocitla jsem se v místnosti kde se nacházela obrovská postel, drahý nábytek a na stěnách nechyběly obrazy Billa. Překroutila jsem panenkama. Namyslenec.

Když se kroky čím více přibližovaly, udělala jsem jediné, co mě napadlo (kromě paniky). Doslova jsem skočila pod postel. A právě tehdy se otevřely dveře. Viděla jsem černé boty a kalhoty, které byly ze zadní strany pokryté modrým kabátem. Will.

Zavřel za sebou dveře a na moje velké překvapení se po nich sesunul k zemi, kde si přiložil hlavu ke kolenům a začal..brečet.

Nechápala jsem. Will Cipher, mocný démon a brečí?Myslím tím, vždy když jsme se viděli to byl sebevědomý kluk se strašidelným úsměvem na obličeji. Kdyby se dveře nerozletěly a do pokoje by nevkročil Bill, asi bych vyšla a objala ho, na uklidnění. Bylo mi ho líto.

Nevím co to do mě vjelo, ale myslím že bylo správné že jsem to neudělala a že jsem zůstala ve svém úkrytu.

,,Wille ty chudáku vypadni z mého pokoje!" zakřičel. Will se na to ještě více rozbrečel. Bill ho chytil za límec a zvedl ho do vzduchu. Démon se slzami v očích vydával zvuky dušení.

Když Bill viděl že Willovi již téměř došel vzduch, pustil ho. Will s tvrdým nárazem dopadl na zem, v obličeji do fialova.

,,Ještě jednou tě ​​tu uvidím tak to s tebou nedopadne dobře. Vždyť víš přece jaký jsem když se naštvu."

Will rychle souhlasně zavrtěl hlavou a vyběhl z místnosti. Bill za ním hlasitě zabouchl dveře.
,,Bratři." vzdychl si a svalil se na postel. Ta se pod ním trochu prohnula a matrace se téměř dotýkala špičky mého nosu.

No dlouho to netrvalo. Po chvíli někdo zaklepal na dveře. Bill s otravným povzdechem vstal a otevřel je, na co do místnosti vešel další démon.

,,Co je takové seriózní že mě rušíš v mém pokoji?"

,,Někdo viděl jako po městě chodí smrtelník."

Billovo oblečení se změnilo na červené. ,,Co si to řekl?"

,,A-a to není všechno. Podle slov svědka měl namířeno sem."

,,Pohlaví?"

,,Dívka, pane."

Bill se ušklíbl. ,,Nikdo z Pinesových mi nikdy nedá pokoj. Najděte ji. Řekni všem, že kdo ji najde, bude odměněn. Do práce!"

S těmito slovy se zavřely dveře a oba démoni byli pryč.

Veselé Velikonoce!