Král

Prolog

Tupě jsem se díval na známou tvář. Bledá pokožka byla poznamenána těmi jizvami, co jsem viděl i s její menší maskou. Znamínko těsně nad obočím pro mne však byla novinka.

Prohrábla si vlasy a část jich „zmizela"- pochopil jsem, že to musela být síla. U pár lidí jsem už viděl, že mohli svou sílu zamaskovat jako vlasy, ale není to nic obvyklého. Většinu si hodila na stranu, takže odkryla jednu z vyholených stran hlavy.

Lucase předala Hanako- úplně jsem na něj zapomněl, ale celou dobu jí visel okolo krku.

Rty měla stažené do neutrálního úsměvu, ale když se naše oči střetly, viděl jsem strach a nejistotu v těch krásných zlatých bazénech emocí.

„Kiley," vydechl Sebastian šokovaně. Byl jsem ticho a nedokázal nic říct.

„Ano?" ušklíbla se okamžitě a v očích jí zahořel plamen. „Máš snad nějaký problém?" zkřížila si ruce přes odhalené břicho. Její šaty zničil ten muž, co si ji přitáhl svou hnědě zbarvenou silou.

S morbidním zaujetím jsem pozoroval silně zjizvené, vyhublé tělo. Některé jizvy byly vybledlé, jen s obtíží viditelné. Jiné byly růžové a jiné dokonce lehce nahnědlé.

Jak velké procento těla má asi zjizvené?

„N-ne, jen mě to překvapilo," zrudl král Císařství a sklonil oči k zemi. Popadl propisku a podepsal smlouvu, ruce se mu lehce třásly.

Alexandr ji velmi rychle popadl a navrátil do složky. Otočil se ke... Kristýně? Kiley? Králi?

„Půjdeš?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

„Nechceš něco na převlečení?" zvedl na ni s úsměvem obočí. Varovně se na něj podívala, což mu úsměv smazalo a rychle odběhl pryč od potencionálně nebezpečné ženy. Pobaveně jsem si odfrkl- takto jsem ho obvykle mohl vyděsit jen já!

Vím, proč jsem si obě její podoby oblíbil.

„Jak ti máme říkat?" zeptal jsem se. Zvedla ke mně překvapené oči, než se usmála.

„Už dlouho vystupuju pod jménem Kiley- takže mi to nevadí, jen používejte ženský rod," usmála se známým sladkým úsměvem. Svým způsobem je uklidňující spojit si přitažlivost pro dva podobné lidi a zaměřit ji na pouze na osobu jednu. Není to tak matoucí.

„Kiley?" zeptal jsem se, najednou mne něco napadlo.

„Ano?"

„To ty jsi ukrad- ukradla tu dýku?" opravil jsem se rychle, když jsem použil mužský rod. V hlavě se takové detaily zakódují dobře, ale zvyk je zvyk.

Obličej se jí najednou rozzářil- tohle byl ten zloděj, jakého jsem si za ten týden oblíbil! Teda, zlodějka... „Tobě to došlo!"

„Mluvíš, jako bys neměla důvěru v mou inteligenci," řekl jsem neutrálně a zvedl jedno obočí. Nevinně na mě zamrkala, což mě v nitru duše pobavilo, ale nechal jsem si masku nevěřícnosti.

Nevinně se usmála.

Překonal jsem potřebu ji začít dětinsky honit po celém sálu- věděl jsem však, že by ji to pobavilo. Možná i zvedlo náladu.

„Co teď?" zeptala se po chvilce ticha.

„Půjdu hledat svého otce," povzdechl si unaveně Sebastian. „Ráno se tady sejdeme a vyřešíme požadavky ve smlouvě, jo?" otočil se na Kiley s váhavým úsměvem. Podal jí ruku, kterou přijala. Ani jeden z nás však nečekal, že si ji přitáhne do objetí.