Král

Epilog

Opatrně jsem přejel nožem po jemné pokožce, vyřezával jsem jemnou růži s mnoha okvětními lístky. Práci mi ztěžovala tekoucí krev, kterou jsem musel párkrát olíznout, ale nestěžuji si. Ani hlasité výkřiky bolesti mi nevadí, hladí mi uši jako nejjemnější skřípot houslí, nebo nejlíbivější hlas talentované zpěvačky. Hudbu sice již nepotřebuji k odpoutání pozornosti od krve, ale stále mi chybí. „Jsi si jistá, že mi nic nechceš říct?" zeptal jsem se mile, jako pravý gentleman. Matka by na mě byla pyšná... no, spíš ne. Byla zapřisáhlá pacifistka, což byla její velká charakterová vada.
„Ne," vzlykla bolestně. „Radši mě zabij," zavzlykala znovu. Viditelně však ztuhla, když jsem od ní odešel ke stolu s hračkami. Vzal jsem si železo se značkou Císařství a dal jej do ohně, ať se rozžhaví. Mezitím jsem si vzal sůl a šel jí posypat odhalené svaly promočené krví bývalé královny. Křičela hodně nahlas a skřípavě, krásný to zvuk utrpení. Jak asi chutná její maso? Je sladké, nebo spíše hořké?
Vytáhl jsem rozžhavené železo z ohně za chladný konec a bez rozmýšlení jej přitiskl na kyprý zadek Lucasovy matky. Její křik je mnohem chraplavější než na začátku, pomyslel jsem si bez údivu. Nedivím se.
„Pořád nic?" zeptal se mě Sebastian, když otevřel dveře a rychle odvrátil zrak od těla své macechy. Jestli pak je to tím, že je nahá, nebo to bude tím znetvořením?
„Nechceš to zkusit ty?" přestal jsem ji pálit již chladnějším železem a odložil jej do kbelíku s vodou- zasyčelo to, když se teplý kov setkal s chladnou vodou.
„A to jako proč?" přeskočil mu hlas.
„Jen tak," pousmál jsem se vesele, což musí bezpochyby vypadat děsivě- nebo mi to alespoň vždy bylo říkáno. „Třeba by tam zafungovalo nějaké emocionální utrpení..."
„Nemá mě ráda, Charlesi," zavrčel nepříjemně. Protočil jsem oči, potěžkal kladivo a bez rozmyslu ji uhodil do nohou. Bohužel jsem jí nezlomil kosti, ale i tak to muselo bolet. Tak jsem zkusil druhý pokus, který již přinesl křupnutí. Jej!
„Tak řekněte," řekl jsem snad již po páté od začátku naší schůzky, „proč jste chtěla zabít Kiley?" Pro důraz jsem jí zatlačil na frakturu. Něco zamumlala, takže jsem jí zvedl hlavu trhnutím za tmavé vlasy a a přiblížil k ní více ucho. Neudělal jsem však takovou chybu, jako to udělal jednou můj vlastní mučitel- nechci přijít o ucho, jako on.
„Chtěla jsem dosadit Lucase na trůn," zakňučela.
„Ale jak s tím souvisí Kiley?" zeptal se nechápavě Sebastian.
„Ve všech směrech, hlupáci. Není očividné, kým je?"
***
„Dobrý den," vystrašil mě tichý hlas vystupující z temnoty. Proto jsem prudce zvedl hlavu, jen proto, abych se podíval do jasně zlatých očí Krále.
„Hezké ráno," pokusil jsem se o nervózní úsměv a upravil si jednoduché ale pomačkané, triko. Skutečnost, že nemám nic cenného, co by mohla ukrást, mě uklidňuje. „Mohu nějak pomoct?"
„Chtěla jsem si s vámi popovídat, co jsou Lucasovy oblíbené hračky," řekla vážně. Nemohl jsem si pomoct, zasmál jsem se. Takže tohle nehrála, co?
„Má rád zlaté, lesklé věci- není těžké uspokojit jeho potřeby. Proto má tak rád Charlesovu sílu," pousmál jsem se při vzpomínce na své nejmladší dítě. „Jak se mu a jeho sestře daří? Bydlí se Sebastianem?"
„Ano, často je však hlídají mí spolubydlící- nemějte obavy, nejsou to zloději." To mě trochu uvolnilo. „Je to bývalá služebná a strážce, takže jsou i správně vycvičení," usmála se a na první pohled šlo poznat, že je to úsměv upřímný.
Nedokázal jsem v sobě udržet vyhrknutí: „Vypadáš jako Sebastianova matka," čehož jsem překvapivě nelitoval. Ani se nelekla, jen zvědavě vytřeštila oči a mohl jsem čistě vidět, odkud může pocházet Charlesova fascinace s touhle mladou ženou. Má krásné oči.
„Děkuji, jak vypadala?"
Nemusel jsem hloubat moc dlouho, na svou krásnou Sabrinu vzpomínám často. „Měla krásné, dlouhé černé vlasy, pokožku bledou jako porcelán a oči jako vyleštěná měď. Byla velmi drobná dáma- jak do šířky, tak do výšky. Sebastian a jeho sestra po ní hodně rysů pobrali," vzpomněl jsem si na své druhé nejstarší dítě, Serafínu.
„Sebastian má jinou sestru, než Andreu?" zeptala se zvědavě a vklínila obličej mezi mříže.
„Měl. Jmenovala se Serafína. Nikde nemáme její obrazy, protože jsme chtěli obraz s parvou barvou jejích očí."
„To žila tak krátce?"
„Ne, jen u nás v rodině trvá dětem hodně dlouho, než jim zmizí z očí dětská modř. Například Sebastianovy se změnily oči do stříbrna ve třech letech a Andree se změnily ve dvou a půl roku. Jen Lucasovy se změnily v osmi měsících. Serafína zemřela, když měla něco okolo prvního roku, takže na správné vybarvení neměla čas."
„Mohu se zeptat, co se stalo, pane?" zeptala se a jasně jsem viděl smutek v jejích očích. Tvář měla kamennou, málokdo by asi tak jasně poznal její pocity. „A co vaše první manželka? Co se stalo s ní?"
„Sabrina, má první manželka, zemřela při porodu našeho druhého dítěte. Bylo jí pouhých osmnáct let, ve dvanácti měla Sebastiana." Jasně jsem viděl, jak se zděsila. Nedivím se jí, i já jsem nemohl uvěřit, jakou nevěstu mi to parlament vybral. Byla to však jediná šlechtična, co ovládala sílu. „Serafína zemřela při požáru, když ji její kojná odvážela od lékaře. Její vrazi byli chyceni- nájemní zloději." To už ji tolik nepřekvapilo. Zloději jsou na špinavé prácičky najímáni často- zrovna ona by to měla vědět nejlépe. „Nikdy jsem neviděl Charlese tak v ráži, jako když mu padli pod ruku," usmál jsem se při té myšlence.
„Proč v ráži?" zamračila se zmateně a pozorně mě pozorovala, když jsem vstal a přešel k ní, aby mě neslyšeli strážní pochodující okolo cel. Nechci, aby někdo věděl tyto informace- nechci skončit pod Charlesovým mečem.
„Měl s ní zvláštní fascinaci," zašeptal jsem citlivé informace Králi do ucha, „přirovnal bych to k jeho lásce k tobě, jen méně fyzické. Ona ho měla jako svého osobního sluhu, ale chovala k němu úctu, jako Luc k tobě," odtáhl jsem se a poprvé z blízka prozkoumal malý bledý obličej pohybující se v podobné výšce, jako můj. Je vysoká podobně, jako já- Sebastian je o něco vyšší než my. „Nedivím se, že jsi jej zaujala- pokud by vyrostla, byly byste si jistě podobné," plně jsem se odklonil a šel se posadit na postel.
Když jsem se zase otočil čelem k mřížím mé cely, již tam nebyla.
***
Ulehl jsem do postele s menším překvapením, než se kterým jsem se probudil.
To bude tím šokem.
„Dnes bych potřeboval ten slibovaný čokoládový dort," zamumlal jsem Kiley do hrudníku. Na to se posměšně zasmála.
„Nejde sehnat tolik čokolády najednou. Proč ho ale potřebuješ tak nutně?" projela mi dlouhými prsty vlasy slepené zaschlou krví Sebastianovy macechy. Jak jí říct, co mě tak šokovalo bez toho, abych jí řekl, co mě včera sakra šokovalo? Radši jsem držel hubu, což ji jistě naštvalo.
„Jak se ti líbil kabát?" zeptal jsem se snahou odklonit rozhovor do jiných kolejí. Byl to můj včerejší dar- venku už bývá k večeru velká zima, tak jsem jí sehnal teplý kabát s velkým množstvím kapes. Na dnešek mám připravený mnohem... dětinštější dárek, ale tuším, že se jí bude líbit. Podle nové ředitelky sirotčince, která tam nastupovala okolo Kileyniných třech let, se zmínila, že tam moc hraček neměli- speciálně plyšáky tam neměli vůbec.
Takže... jsem jí sehnal velkého plyšového medvěda. Byla to jediná věc, co mě napadla... a to mám ještě pět dní před sebou!
„Příjemně teplý, dík," dala mi pusu na tvář, než jsem si ji přitáhl do více intimního polibku. „Dnes se mi nechce lézt z postele," zaskučela po chvilce a stočila se mi do náruče jako kotě.
Zasmál jsem se, než jsem zvážněl: „Dnes ti není zle?" Včera jí bylo hrozně, málem jsem ji nechtěl opustit doma samotnou.
„Trochu, ale dá se to vydržet."
No jasně. „Ty jsi nejedla," řekl jsem s naprosto jasnou představou, jak svého klidnějšího žaludku dosáhla. Nereagovala, proto jsem si ji vzal do náručí a odnesl ji do kuchyně, kde máme na stole hromadu ovoce. „Jez," vrazil jsem jí do ruky jablko. Nakrčila roztomile nos, ale nenechal jsem se ovlivnit. Nakonec se do něj zakousla a pod mým statným dohledem jablko dojedla. Dobrá. „Teď tohle," dal jsem jí pomeranč, který jsem oloupal, když jedla jablko. Mám z toho celé upatlané ruce, ale stálo to za to- i přes své šklebení nad kyselou chutí nabrala zdravější barvu do tváří.
„Co je můj dnešní dárek?" zeptala se se svou obvyklou energií, když jsem ji za ruku vedl do své kanceláře. Pohledem jsem na chvíli zabloudil ke dveřím velké ložnice. Jestli vše vyjde, musím říct Bridget, ať nachystá ložní prádlo...
***
Musela jsem se pousmát, když jsem uslyšela nadšený vřískot paní Kiley- musela spatřit toho obrovského plyšového medvěda. Nedivím se jí, já sama jsem byla unešená vlnou dětského nadšení, když jsem ho poprvé spatřila.
Překonala jsem svou zvědavost a nešla se na ni podívat, poslušně jsem pokračovala v úklidu prádla a následně prádelny. Až se k nám paní Kiley nastěhuje s holkama a pak budou mít vlastní roztomilé děti, budu muset prát častěji než jednou do týdne. Ale na ty dny se těším, bude tu veselo.
Jako každý den jsem projela všechny použité místnosti- díky lístečku v pracovně jsem zjistila, že pan Charles se vrátí až zítra odpoledne, tak mám dohlédnout na paní Kiley, ať se pořádně navečeří, nasnídá, a ať není ráno sama, jestli jí bude stále špatně. Je mi paní Kiley líto. Snad jí není něco vážného... právě kvůli těmto obavám se mi málem zastavilo srdce, když jsem uslyšela pád v koupelně.
Rychle jsem tam doběhla a pokusila se otevřít dveře. Naneštěstí, byly zavřené. „Paní Kiley?! Jste tam?" zakřičela jsem nahlas a zabušila na dřevěné dveře tak silně, jak jen dokážu.
„Jo!" vypískla paní Kiley netypicky vysokým hlasem s podivným, plačtivým tónem. „Vše je v pořádku Bridget!" Naprosto očividně brečí, ale zní... šťastně? „Jen jsem uklouzla, nic vážného!"
„Jste si jistá?" zamračila jsem se nejistě, ale již klidněji.
„Ano Bridget. Mám se úžasně," zasmála se a znělo to opravdově, takže jsem jí uvěřila.
„Dobrá paní Kiley. Kdyby se něco dělo, zavolejte."
„Kolem mě se toho děje hodně," řekla potichu, „ale pokud půjde do úzkých, zavolám tě."
Tato odpověď mi pro jakési to uklidnění stačila, takže jsem s klidným svědomím odešla a nechala ji v koupelně. Co ji asi tak mohlo vyvézt z míry natolik, že elegantní paní Kiley spadla?

Konec 2. části Chapadel

POKRAČOVÁNÍ: PRINCEZNA (3. část Chapadel)