Král

3. kapitola

„Charlesi," zalapala po dechu, prohnula se v zádech a kolem zad mi omotala své dlouhé končetiny. Pevně mne svíraly i její pánevní svaly, když jsem do ní s lehčí obtíží vnikl- nechci jí přece ublížit... Jazykem jsem přejel po vrcholku téměř nepatrných prsou, díky tomu mé uši pohladil další sladký sten.

Kňučela, sténala, hekala, tahala mne za vlasy nebo mi zarývala tupé nehty do ramenou- vypadalo to, že si mne chce co nejvíce přitáhnout k sobě.

„Charlesi," zakňučela znovu, prorazila mi nehty pokožku a cítil jsem po chvilce tenké pramínky krve stékající po pokožce. Pevněji jsem ji sevřel kolem pasu.

„Charlesi, Charlesi, Charlesi!" opakovala a kroutila se mi na klíně. „Charlesi!" vykřikla, ale neznělo to potěšeně- zněla vyděšeně.

Prudce jsem otevřel oči, známá tvář se nade mnou vznášela a Kiley na mne třeštila oči tak moc, že vypadaly třikrát větší, než doopravdy jsou. Držela mi ruku na hrudi, jakoby mne odstrkovala, což k jejímu docela vyděšenému výrazu sedělo. Zděšeně jsem si všiml krvavých kousanců a barevných modřin na spoře oděném těle. V ústech jsem cítil lahodnou chuť krve a tlak ve spodním prádle byl téměř nepříjemný.

„Promiň," řekl jsem, lehce v rozpacích, pozoroval jsem své vlastní ruce. Jak může být něco tak příjemné a zároveň tak morálně špatné?

Říká muž, co si užívá zabíjení...

Rozhodně jsem nečekal vřelé objetí a slova: „Kousance se zahojí, modřiny časem vymizí a zbytek..." prstem bodla do špičky stanu v mých teplácích, „no..." usmála se svůdně a natáhla ruku směrem k ukázce mé sexuální frustrace.

„Kiley, nech toho," zavrčel jsem a chytil ji za zápěstí. Odtáhl jsem si ji od těla, takže mi sedla kvůli tomu trhnutí na kolena.

Je sice lehká, ale au.

„Proč?" zakňučela a plnou vahou se opřela směrem ke mně- ruce měla sice daleko, ale naše nosy se téměř dotýkaly. Cítil jsem její dech- byl to klasický ranní dech, ale nevadil mi. Byla to prostě... Kiley.

Svou pozicí mi připomínala Niké Samotránskou, nebo anděla.

„Nechápu tvůj problém," zamračila se a pokusila se přiblížit ještě víc, což byl v mém úhlu pohledu nemožný úkol. Ukázala mi, že se mýlím, když se dotkly naše hrudě. Měl jsem obavu, ať si něco neudělá- klouby jsou svině.

A i když mluvím ze své vlastní zkušenosti, není to kvůli věku- je to genetická nemoc.

Fakt!

Přísahám!

Opatrně jsem ji teda pustil a snažil se neužívat si její objetí. Rychle se však odtáhla a ruce mi dala pro stabilitu na ramena, tvář přiblížila tak blízko, že jsem cítil na tváři teplo jejího dechu, jak se mi otírá o pokožku.

„Možná, že někdo by přestal se snažením- ale já ne," zavrčela. „Jsi jediný, kdo mě kdy přitahoval."

Můj pohled byl nedůvěřivý, ale tušil jsem, že jsem to věděl. Mých vodítek bylo málo, ale na co mít mozek, když jej nemůžete používat? Například- kdo by chtěl opustit někoho takového?

Mocná, silná, hezká, chytrá... co víc si od ženské přát?

„A co chceš dělat?" zvedl jsem obočí.

„Jednoduše," pokrčila rameny, „jsi jako já, jen máš větší sebekontrolu," zavlnila boky a uvelebila se mi na klíně. „Jestli chceš, abych přestala, tak mě musíš donutit. Přiměj mne myslet si, že mě nemáš rád. Že se ti nelíbím ani ve tmě, když máš zavřené oči," vydechla polohlasně do mého ucha. „Najdi si někoho jiného, komu budeš ukazovat lásku intenzivněji než mě. Donuť mě věřit, že mě nemiluješ."