Král

11. kapitola

Zaklepala jsem panu Charlesovi na dveře- za půl hodiny se musí dostavit na svatbu pana Sebastiana, mě by už vstát. Obvykle nevyspává tak dlouho, ale obvykle také nevypráví nahlas vtipy. Včera večer mě vzbudil smíchem.
Odpověděla mi paní Kiley, která mne pozvala dál. Nakoukla jsem a oddechla si úlevou, že není nahá. „Dobré ráno," usmála jsem se na ni. Byla pokryta panem Charlesem, který má hlavu položenou na její hrudi, ale překvapivě ji nějak viditelně neobtěžuje výrazně vyšší váha na křehce vypadajícím těle.

„Dobré," pousmála se. Mluvila stejně potichu jako já- nevím však, jestli je to kvůli spícímu panu Charlesovi, nebo kvůli její kocovině. „Doneseš prosím sklenici vody?"

„Jistě," kývla jsem a zmizela do kuchyně, kde jsem vzala skleničku a naplnila ji chladnou vodou.

„Charlesi, vzbuď se," hladila paní Kiley po vlasech pana Charlese, když jsem přišla.

„Ne," zakňučel nezvykle a objal ji snad ještě silněji, jak jsem odhadovala podle chvilkového bolestného výrazu v tváři paní Kiley. Proč mu něco neřekne?

Zajela prsty do tmavě hnědých vlasů. „No tak, vstávej Charlesi," zavrněla jako matka na své dítě. Když nereagoval, najednou se jí milý úsměv změnil na děsivý škleb a oči rozzářily sadistickou škodolibostí- sevřela ruku v pěst. „Charlesi..." zavrněla výhružně. Zavrtal jí však hlavu ještě víc do hrudníku.

Hrubě mu teda trhla vlasy. Tento čin následoval hlubokým hrdelním zavrčením pana Charlese a jeho zlatou silou, která se začala prát s černou, která vyrazila na pomoc své nositelce.

Ani jeden se však nepohl, jen na sebe výhružně zírali.

„Vstávej," řekla výhružně paní Kiley.

„Jsem vzhůru, Kiley," zaskučel a pomalu se převalil na kraj postele, kde se posadil. Jejich síla byla stále propojená, ale teď se místo bitvy prolnuly. Než si toho však všiml, zmizely. „Proč?" podíval se na mě vyčítavě, jako bych to byla já, kdo jej vzbudil.

„Svatba pana Sebastiana začíná za půl hodiny."

Útrpně zaskučel: „Musím?" a protřel si pěstmi oči, jako malé dítě. Neodpověděla jsem mu, ale i tak se smířil se svým údělem, vstal a zamířil do koupelny.

„Tak já půjdu taky," protáhla se paní Kiley jako kočka na posteli. „Půjdu pak rovnou k zámku, tak ať na mě počká před dveřmi."

Nestačila jsem odpovědět, protože až příliš rychle zmizla z nevím-kdy otevřeného okna.

***

Ospale jsem zívl, když mě kočár vysadil před muzeem. Bylo tu překvapivě ticho, což jsem u královské svatby hodně dlouho nezažil. Asi jdeme jako poslední.

„Ahoj," usmála se Kiley, když elegantně seskočila z plotu. Asi si cestu zkrátila kanály, nedaleko odsud je poklop. Kdyby měla podpatky, na rozryté hlíně by se zabila, ale v jejích lesklých botech, hodícím se k černému obleku, se jí určitě šlo dobře. „Jak vypadám?" otočila se na patě dokola.

„Jako obvykle- dobře," zívl jsem znovu. Proč musím být, místo normální kocoviny, utahaný jako kotě? „Půjdeme?"

„Ty vypadáš taky dobře," zavrněla, naprosto ignorovala mou otázku.

„Děkuji. Půjdeme? Nechci přijít příliš pozdě," zabručel jsem ospale a vzal ji za ruku, abych ji do sálu mohl v případě nouze odtáhnout. Můj plán však zničila agresivním polibkem, který mě od myšlenek na svatbu Sebastiana odvedl velmi rychle a účinně. „Co se-" odtáhl jsem se od mladé ženy, ale místo polibku na rty mi začala nadšeně okusovat krk.