Král

1. kapitola

„Princezno!" přiběhl ke mně Alexandr, podpatky mu klapaly o sto šest.

„Ano idiote?" zeptala jsem se s falešně milým úsměvem, kvůli čemuž našpulil rty.

„Nechceš si se mnou zacestovat?" usmíval se nadějně a nadšeně poposkočil.

„Klidně," pokrčila jsem rameny, než mi něco došlo: „Ale co Margaret a David?"

„Oh, už jsem se jich ptal, ale ani jeden nechce." Viděla jsem v jeho tváři, že mi nelže. A taky, že je mu to jedno.

„Kdy jedeme?"

„Oh, pozítří!" rozzářil se a nečekaně mě popadl do obětí, co mi málem rozdrtilo žebra. „Jsem tak rád, že pojedeš se mnou!" zatočil se na nestabilních podpatcích, než mě upustil na zem a běžel do svého pokoje- určitě jde balit. Protočila jsem oči a pokračovala tam, kde jsem původně mířila- do svého pokoje. V ruce jsem svírala drobný šperk- rubín ozdobený zlatem. Byl to přesně ten šperk, co jsem dostala od rudookého vojáka- našla jsem jej ve vetešnictví a musela jej mít.

Před pár hodinami odbyla půlnoc, hodina mého lovu. Vplížila jsem se do zavřeného obchodu, překonala amatérské pasti a nacpala si kapsy cenným zbožím. To jsem po příchodu do kanálů vysypala do společné pokladnice, ale svůj hlavní důvod vloupání jsem uchovala v zaťaté pěsti, co se ukrývala v kapse.

Zalezla jsem do peřin a fascinovaně sledovala, jak odráží světlo.

Kde jej schovám? Napadlo mě najednou. Mohla bych jej nosit jako náhrdelník či náramek, ale vždy to na mě působilo neprakticky- když vynechám chvíle, kdy jsem kradla.

Poslední možností bylo předělání přívěšku do náušnice, což by nebyl problém- ale musela bych si udělat dírku do ucha!

Vytáhla jsem z šuplíku tenkou kůži a dala na ni přívěšek- visel mi mezi neexistujícími prsy, schovaný pod trikem. Tam mě snad nebude otravovat.

***

„Kam vůbec jedeme?" zeptala jsem se, když kočár začínal nabírat rychlost při sjíždění z kopce. Udělalo se mi z toho docela špatně, takže jsem chtěla svou pozornost přesunout někam jinam a Alexandrovy blbosti mi připadaly jako skvělý prostředek k zaměstnání mysli.

„Do Druhého města, možná jej znáš pod přezdívkou Špína," nakrčil znechuceně nos- nesnáší nepořádek, speciálně bláto, kterého se přímo štítí a vyhýbá se mu. „Ale princezno... co to máš na sobě?" zvedl obočí.

„Hm?" obrátila jsem k němu zmateně oči.

„Doufal jsem, že se na ten náš výlet trochu... vystrojíš."

„Učesala jsem se a okoupala."

Dal si hlavu do dlaní a něco dramaticky zaskučel. Pak ji však rychle zvedl a usmál se: „Půjčím ti něco svého!"

„Ne," založila jsem si ruce na hrudi a znovu se začala dívat z okna kočáru- špatně nešpatně, můj mozek je přednější. A taky má sebeúcta. 

Sledovala jsem měnící se krajinu- někdy to byly šedivé planiny bez života, ale mnohdy to přešlo na lehce zatravněná plocha a dokonce i někdy mé oko zaujal strom. Dokonce jsem viděla dvě malé děti, co se honily okolo jednoho z malých keřů.

Že je to baví!

Vyrazili jsme pozdě, pomyslela jsem si, když už v půli naší cesty byla tma jako v pytli.

„Už jsme tady!" řekl kočí, když zastavil. Otevřela jsem si dveře a vyklouzla na bahnitou ulici. Muselo před chvilkou pršet. Popadla jsem svůj batoh s věcmi a hodila si jej na záda.