Král

8. kapitola

Probudil mě křik. Prudce jsem otevřel oči a zíral na dvě bojující ženy na druhé straně postele.

„Vždyť má na sobě modřiny, ty děvo!" vykřikla Kiley bojovně a vrazila jí pěstí. Pak znovu a znovu a znovu. Nezastavilo ji ani, že lady Bennet zlomila nos.

S krví na rukou, rozcuchanými vlasy, rudými tvářemi, zářícíma očima a těsnýma kalhotami je prakticky neodolatelná.

Podíval jsem se více kolem sebe- ležím na kraji postele a černá síla mě objímá podobně jako dobře zamotaná deka. Překvapilo mne, že je tak teplá a příjemná. Dalším překvapením byla má pozice samotná- obvykle se probouzím na středu postele, nebo na jedné z půlek, ale nikdy ne na hraně. Díky bolesti na nenaraženém boku mi došlo, že takto ležím asi většinu noci. Kdyby to byla Kiley, tak jsme propletení jako preclíky.

Nejsem si jist, jestli je chcu rušit. Vzrušuje mě představa, že ji Kiley zabije. Tady, v mé posteli. Otřásl jsem se vzrušením a pak se musel kousnout do jazyka, když mi její síla začala mnout přirození. Tohle je tak kuriózní... trochu jako z hentai porna. Nedokázal jsem se však bránit, ani má vlastní síla nebyla schopna odporovat. Možná to bude tím, že se mi nechtělo.

Stočil jsem zrak na tlumeně bojující dvojici- Kiley ji už škrtila. Neměl bych něco udělat?

...ne... radši schovám tělo... teda, schovám, zbavím se jej.

Dnes ráno mi nějak nejde nastavit bariéru morálky kolem mé touhy. V tuto chvíli mi je to však jedno, jsem až moc stimulován tím krásným pohledem.

Nečekaně byla má noční společnice puštěna.

„Zmiz, ať tě nevidím," zavrčela na ni Kiley, takže žena utekla. Nahá. Po cestě však sebrala nějaké oblečení, takže snad nevyběhne z mých dveří nahá. To by bylo zase drbů, že bych nesměl vylézt z domu.

Jako by ti to vadilo...

„Nemohla jsi ji zabít?" vypadlo ze mě, neměl jsem čas nad svou větou ani přemýšlet.

Přelezla ke mně pod svou sílu a lehla si čelem ke mně. Usmála se. „Vím, že by se ti to líbilo, ale mě zabíjení nějak moc nerajcuje. Teda, čin mnou provedený," zavrněla poslední větu a já jen nasucho polknul. Vzpomněl jsem si, jak vzrušeně vypadala, když jsem snědl toho muže na plesu.

Kousl jsem se do tváře, když mě omylem kopla do kolene. „Co jste pro boha dělali, že jsi tak dobitý?" nechala zmizet příjemně teplou přikrývku a přiložila chladnou ruku na můj bok, který se vybarvil do úžasných odstínů, jako například žlutá, modrá, fialová a zelená.

„Spadl jsem ze schodů," zabručel jsem podrážděně a očekával výsměch, ale místo toho jen přiložila chladnou dlaň na oteklé zápěstí. Toho jsem si včera nějak nevšiml...

„Jak jsi tohle zvládl pádem ze schodů?" řekla zděšeně, než jí výraz ztvrdnul. „Ty jsi kvůli ní spěchal, ne? Spadl jsi ze schodů a nestihl se ani nasnídat nebo navečeřet, co?"

Radši se nebudu zmiňovat, že jsem neměl ani oběd, nebo nějakou svačinu. Posunul jsem se z okraje postele a lehl si na záda. „Ano a ano. Ale ze schodů jsem spadl hlavně kvůli tomu malému prašivci, co se mi pletl pod nohy," zaskučel jsem na konci neochotně, když pevně sevřela mé koleno.

Taktně se nezmínila o mé nahotě a stavu ranní erekce.

„Jak to, že se ti dělají tak lehce modřiny? A jasně sis i poškodil klouby..."

„Mám to v rodině. Nebo, měl jsem. Minulo to mou matku a sestru, ale já vždy trpěl na chabé klouby a jednoduše se mi poškodí cévy."

„Jakože se ti dělají modřiny."