Král

4. kapitola

„Co to máš?"

„Kořist."

Zvedla jsem obočí. „Od kdy jsou vlasy kořist?" potlačovala jsem smích, ale moc se mi to nedařilo- škubal mi koutek a v mých slovech zaznělo veselé odfrknutí.

„Jsou to Alexandrovy vlasy," rozzářila se pyšně. Obdivně jsem na ni pohlédla.

„Dobrá práce prcku," nadšeně jsem jí rozcuchala rostoucí vlasy. Vypadala díky takovému malému gestu strašně šťastně, až mi to rvalo srdce mým vlastním štěstím.

Oh ne, snad mi na ní nezačíná záležet? No, Kileymu to trvalo možná měsíc, takže je se svým skórem rok a půl dost pozadu...

„Myslíš, že bys dokázala okrást Krále?" zeptala se najednou.

„Asi ne, proč?"

„Myslím, že jsi nejlepší," zamumlala a zrudla.

„Myslíš?" ušklíbla jsem se sarkasticky, ale naprosto odborně mne ignorovala. „Chceš, abych to zkusila, co?"

„Jo. Nemám Alexandra ráda, bere mi věci," našpulila rty.

„Co ti vzal?" narovnala jsem se a v mysli my vyskočily způsoby mučení. Nikdo nebude brát věci mojí-

Prdlajs začíná záležet, už ji považuji za svou! Ještě nemůžu mít vlastní děti a již mám instinkty pomstychtivé matky. Kam jsem se to dopracovala?

„Stříbrný náramek s malými přívěšky, co měly tvar různých zvířátek," poptáhla.

„Ale zaplatila jsi týdenní poplatek, ne?" zamračila jsem se při vzpomínce na předešlý den.

„Zaplatila, ale řekl, že ho chce. Tak mi ho vzal."

Já ho zabiju.

„A ty vlasy byly pomsta?"

„Šla jsem si pro náramek do jeho komnat, ale načapal mě. Tak jsem ho chytla za vlasy, ty mu uřízla a utekla, ztratila jsem jej někde po cestě sem." Tak proto byla tak udýchaná a schovaná v mé skříni...

„Ujišťuji tě, že ho získám a ochráním tě, jo?"

Děkovně mi skočila kolem krku, vlasy jí ze zaťaté pěsti vypadly na má záda, ale nijak jsem to nevnímala a hladila ji po malých zádech.

... neumím se rozhodnout, jestli se na tu akcičku těším, nebo mám strach.

***

Potichu jsem vešla do temného pokoje Krále zlodějů, Alexandr spal hlubokým spánkem. Opatrně jsem začala probírat jeho šperkovnice, stříbro pověšené na různých držácích a pro jistotu i zlato, jen kdyby náhodou.

Musela jsem se hlídat, aby mi nic nevcestovalo do kapsy.

Můj sluch zaujalo zacinkání, když se Alexandr pohnul a ruka mu spadla z madrace. Lehký záblesk světla odraženého od jeho zápěstí mi jasně napověděl, že dnes není můj den.

Měl ten náramek kolem zápěstí.

Pomalu jsem se nadechla a vydechla, vytlačila srolované rukávy nad lokty a potichu k němu přešla, pokládala jsem opatrně nohu před nohu a čekala, že se každou chvílí probudí.

Měl však tvrdé spaní a zatím se neprobudil.

Očima jsem našla zapínání náramku a naučeným pohybem jej sundala, rychle dala svou kořist do kapsy a pomalu jsem couvala z místnosti. Otočila jsem se až ve chvíli, když jsem opatrně zavřela dveře k jeho pokoji a jako šíp vystřelila chodbami, až jsem nemohla dýchat.