Král

2. kapitola

„Tak co? Našli jste je?" zeptal jsem se Charlesova zástupce.

„Ne pane, ale prohledali jsme veškeré hotely a sídla patřící vaší rodině," řekl polohlasně, jasně v rozpacích. Kdo by řekl, že mi ten parchant bude chybět...

„Proč by se schovávali v místech, kde by je šel každý hlupák hned hledat?" zeptal jsem se falešně klidně. Trhnul sebou a zrudl ještě víc.

Amatér. Proč určil Charles za zástupce zrovna někoho takto neschopného? Chce mě naštvat?!

„Běžte zpátky do ulic a pokračujte v hledání," odehnal jsem je pohybem ruky.

Jakmile odešli, nedokázal jsem zabránit náhlému výbuchu vzteku a v rozlíceném činu jsem hodil skleněným popelníkem, co můj otec využíval poměrně často, o zeď. Roztříštil se na střepy a nechtěně jsem tak probudil Lucase, který spal v postýlce vedle stolu. Nenašel jsem pro něj takto narychlo chůvu, proto jsem si jej vzal k sobě do práce.

„Promiň," řekl jsem s povzdechem a přešel k jeho postýlce. Rozespale se na mě mračil, ale nechal si pohladit černovlasou hlavu. Když rozkošně zívl a promnul si oči pěstmi, políbil jsem ho na čelo a znovu zastlal peřinkou.

Usnul prakticky ve vteřině.

Se závistí jsem se na něj pár minut koukal, než jsem zatřepal hlavou a znovu se posadil za velký dubový stůl a pokračoval jsem ve své práci- papírování a plánování akcí, jako je například setkání parlamentu nebo moje svatba. Pak také musím vyřešit zásobování na rychle se blížící zimu. Do měsíce by již měly udeřit prudké zimy.

Začal jsem si hrát s propiskou- kdy že Kiley říkala, že přijedou? Do dvou dnů? Tří? No, do konce týdne to zvládnou... snad.

Napsal jsem tedy datum nejbližší soboty a přestal se parlamentem zabývat. Datum svatby se bude řešit tam, ale už musím zařídit, kde to bude a napsat seznam hostů...

Zaklepání na dveře mě vytrhlo se zamyšlení.

„Dále!" řekl jsem dostatečně nahlas na to, aby mne kdokoliv za dveřmi slyšel, ale zároveň jsem se pokoušel o to, abych neprobudil Luce.

Do kanceláře mi vešla jedna ze spolubydlících Kiley a tří malých dívek. Její slepé oči se upíraly do prázdna a výrazné modré vlasy jí splývaly k úrovni pasu.

„Moniko," usmál jsem se na ni. „Jak ti mohu pomoct?"

„Oh, chtěla jsem se nabídnout, že můžu pohlídat tvého bratříčka, musíš mít hodně práce," usmála se přívětivě. Překvapeně jsem zamrkal.

„Nechcu tě urazit-"

„Já vím, jsem slepá. Ale věř mi- často vidím lépe, než jiní," řekla ostřeji než předtím.

Trochu tupě jsem bezzvučně zalapal po dechu. Nečekal jsem takovou přehnanou reakci. Je to podobné, jako u Charlese, když někdo zmíní jeho věk.

Jen jsem němě sledoval, jak zvedla spící dítě do náruče.

Kousek mé mysli začal žárlit, když můj bratříček zabořil tvář do kyprých prsou. Šťastný to muž...

„Mám ho pak vyzvednout, nebo trefíš?"

„Pošlu s ním Adri nebo Adriho, jo?" řekla vážně. Musel jsem ji fakt naštvat... předtím jí nikdy z tváře úsměv nezmizel.

„Jo, klidně. Řekni jim, že doma ale budu až kolem desíti," řekl jsem pokorně a nechal ji odejít.

Zůstal jsem v pokoji sám.