Král

6. kapitola

 „Charlesi!" probudil mě zpěvavý hlas. Na hrudi mi ležela známá chlupatá koule a já zavětřil sladkou vůni sirupu. „Snídani budeš mít v jídelně!" zavřela Kiley dveře a nechala mě o samotě s tou koulí chlupů a zapáchajícího dechu.

„Člověk se zbaví jednoho spratka Sebastiana a dostane dalšího," řekl jsem šedivému štěněti, co na mě třeštilo tmavě hnědé oči. „Tímhle pohledem si u mě nic nevyžehlíš, kazišuku."

Vstal jsem, nebral ohledy na kňučící štěně, když se mně prudce spadlo a rychle na sebe hodil oblečení- včera jsem neměl na oblékání do spacího oblečení náladu, takže jsem spal nahý.

Najednou jsem rád, že nenastalo stejné ráno jako včera. I když snídaně do postele je snídaně do postele.

Popadl jsem Sebastiana pod krkem (ta věta zní až děsivě povědomě), ale nemučil jsem ho moc dlouho a normálně jej vzal do náruče.

Kdybych to neudělal, Kiley by mne rozcupovala do salátu.

Což mi připomíná její slib, že mi udělá čokoládový dort. Ten jsem neměl... no, hodně dlouho.

Byl jsem chycen nepřipraven, když jsem viděl lehce se ohýbající Kiley, jak se natahuje na druhou stranu stolu a pokládá tam ubrousek. U mě skutečnost, že má na sobě šaty a dlouhý svetr.

„Dobré ráno!" otočila se na mě, vesele rozzářený obličej. Jizvy na něm měla z nějakého důvodu zakryté. Její šaty měly docela solidní kulatý výstřih a byly docela volné- v pasu je však svíral tenký pásek a končily v půli dlouhých stehen. Volný svetr měla v podobné délce, rukávy si vyhrnula.

Veškeré oblečení bylo, samozřejmě, černé.

Omylem jsem málem pustil psa, ale ten malý bastard mě na svou přítomnost upozornil ostrými drápy.

Au.

Posadil jsem se na židli, ale v hlavě mi neplavaly nadšené myšlenky nad tím, že mám na snídani lívance polité sirupem. Ani pobavené myšlenky nad tím, že mě chce očividně vykrmit (což se nikdy nikomu nepodařilo, a to že se snažili). Jak chytří odhadnou, myslel jsem na krásné dlouhé nohy ještě prodloužené jednoduchými lodičkami.

Štěně mi vyskočilo z klína a někam se ztratilo, zatímco jsem se začal bezmyšlenkovitě živit výtečným a sladkým jídlem.

„Máš dnes něco v plánu?" zeptala se mě.

„Ne, proč se ptáš?" zvedl jsem oko od jídla.

„Dnes má volno ta holička, jak ses na ni ptal," otřela si prstem kapku sirupu a pak jej nasála do úst.

To s tím jídlem byl špatný nápad.

„Já se jen ptal, jestli ji znáš."

„Jasně jsi naznačil, že chceš k holičce," našpulila lesknoucí se rty a založila si ruce na mnohem výraznějším hrudníku, než obvykle- asi nemá svůj obvaz.

„Klidně tam půjdu," uklidnil jsem ji rychle. „Jen jsem to nečekal," dodal jsem upřímně a doufal, že přestane dělat tuhle pózu.

„Jasně že tam půjdeš," usmála se, než zvážněla. „Proč jsi včera nejedl oběd a večeři?"

„Neměl jsem čas," pokrčil jsem rameny a dal si další sousto lahodné snídaně.

„Vše jsem ti připravila, stačilo pět minut na snězení," přimhouřila oči a naklonila se nad stůl.

Odolal jsem nutkání říct jí: Promiň mami. Jen jsem pokrčil rameny.

„Doufám, že se to nebude opakovat. Pokud ti mám vařit, tak budeš jíst alespoň třikrát denně," zamumlala druhou větu se sadistickým leskem v lesklých zlatých bazénech škodolibosti. Pobavilo mě to. Je roztomilá. „Chceš se ještě osprchovat, nebo můžeme jít hned potom, co dojíš?" změnilo se její chování na milé cvrlikání.