Král

10. kapitola

Probudila jsem se pomalu, klidně. A vím přesně, díky čemu- Charlesova vůně mi přináší rychlé usínání, dobré sny a i klidné, neuspěchané vstávání.

Včerejší čistě masochistické potěšení mi utkvělo v paměti natolik, že jsem zvlhla jen při pohledu na spícího Generála.

Měl kolem mě omotané své dlouhé končetiny, hlavu mi položil na hrudník. Deku jeden z nás v průběhu noci odhodil, takže mi je zima na nohy. Ani mě nijak neobtěžovala skutečnost, že nevím, kdy mi sundal džíny. Asi jak jsem usnula.

Co mě však obtěžovalo, byla bolest žaludku. Tohle je již čtvrtý den od jejího počátku, sakra. Odkud jsem to mohla chytnout? Nikdo nemá žádné příznaky... Možná to přinesla Margaret. Je, ten... bacilonosič!

Neočekávaně se mi zvedl žaludek, takže jsem ho musela hrubě shodit a běžet do koupelny, kde jsem vyhodila svou večeři a žluč do záchoda.

Kdybych nebyla tak zaměstnaná svým problémem, obdivovala bych se, že se mi povedlo pohnout jím, natož ho plně odsunout.

Neočekávala jsem teplou ruku na kříži, nebo jemné prsty, co mi odstranily vlasy z obličeje. Když jsem mu chtěla poděkovat, znovu jsem musela sklonit hlavu a vyzvracet odporně kyselou žluč, co se mi nahrnulo do krku.

Otočil mi hlavu a s nezvyklou jemností mi otřel ústa a po chvilce i nabídl sklenici s vodou na vykloktání.

„Děkuji," zamumlala jsem vděčně, tváře jsem měla kompletně rudé. Pořádně jsem si vypláchla ústa, aby mi z nich vymizela odporná pachuť a pohodlně se opřela o rozložitou hruď.

„Není zač. Budeš schopna něco sníst?"

„Sním malé porce bez problému, jen se mi poslední dobou oškliví zelenina," nakrčila jsem nos při myšlence na zvláštní zápach, co začaly nedávno vydávat papriky, rajčata a jiné plodiny.

„Mé schopnosti vařit nejsou na nejlepší úrovni, ale dokážu udělat vývar," zamračil se zamyšleně a zvednul mě jako nevěstu.

„Mně to fakt nevadí, udělám to sama," pokusila jsem se bránit, než mě umlčel jediným, přísným pohledem.

„Pokud budeš zlobit, tak ti-" zarazil se. „Ne, víš co, zakážu ti jít na tu rozlučku. Naplácání by tě asi víc potěšilo, než ztrestalo," zamumlal poslední větu pod vousy, ale protože jsem tak blízko, slyšela jsem jej.

Musím si s rozpaky přiznat, že je to pravda.

No, když mi to tak hezky nabízí, mohla bych se projednou stát tou, o kterou se někdo stará. „Tak dobře," objala jsem ho kolem krku s malým, spokojeným úsměvem.

Tohle si budu užívat...

Zastlal mě pod peřinu a odešel, tuto část jsem si nijak neužívala. Dívala jsem se jen do stropu a při extrémní nudě jsem začala počítat skákající poníky: jeden poník, hop hop, druhý poník, hop hop, třetí poník, hop hop...

A tak dále, a tak dále, dokud jsem se nedostala k pro mě již neexistujícím číslům.

Začala jsem teda znova. Jeden poník, hop hop, druhý poník, hop hop, třetí poník, hop hop...

Kde je ten Charles, když po něm dáma velmi touží?

Když si však vzpomenu, co mě čeká v neděli... vůbec se na to netěším.

***

Mám o ní obavy. Vím, že je to velmi pravděpodobně jen nějaká hloupá chřipka, ale i tak. Má krásná paranoia jede přesčas- moc dobře si totiž uvědomují, že nemoc není jediný parazit, co vyvolává nevolnost- hlavně tu ranní. Je to sice vysoce nepravděpodobné, ale je to možné.