ALL THE MATTERS [CZ;JBFF]

5. "Am I crying?"

Takže...za 1. přečtěte si Alej !! Je to naprosto boží a já doufám, že autorka přidá co nejřív další část! :))

za 2. četla jsem Love me... (y) jen tak dál!

za 3. snad se bude líbit další část:)

Po hodině jsem byla na cestě domů. Konečně. Jacob pořád kňoural a už se to nedalo vydržet. Pak jsme se pohádali. Nebylo to poprvé. Za poslední měsíc máme pořád nějaké problémy. A on vytahuje na povrch pořád ty samé připomínky. "Nevěnuješ mi čas.", "Moc se učíš.", "Kdyby byl tvůj bratr pořádnej chlap...".

Procházela jsem parkem. Kdybych měla jenom víc času. Sednou si a přemýšlet. Ale ne nad školou, nebo tím, že pořád nemáme Abby...Jen si sednout a představovat si moře, pláž., Jeremyho, Abby, Mě a ...ještě někoho, ale to nevím koho. Jak běháme sem a tam, smějeme se. 

Ani jsem si neuvědomila, že stojím na místě. Oklepala jsem se a pokračovala dál. Tentokrát rychleji než prve. Dívala jsem se do země.  Ale v hlavěš mi běhalo pořád to samé. Jacob Jacob Jacob Jacob! 

Nechci, aby to vypadalo jakože je ON ten problém ve vztahu. Vlastně za to můžu nejspíš já. Pořád si stěžuju, myslím jen na školu. Tak to dokonce říkal. Proč zrovna já musím mít takový problémy? Dřív jsem řešila panenky, kočárky a teď? Najednou se to zlomilo.

Pořád si pamatuju ten moment, kdy jsme byli doma. Všechno bylo veselé. Blížily se Vánoce, já lítala po baráku a naháněla Abby k večeři. Když v tom někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít. Za dveřmi stáli dva muži v uniformě. Bum! Jako velký třesk. Všechno se zpřeházelo...

Někdo do mě vrazil ramenem. Asi jsem se příliš zamyslela. Zvedla jsem pohled a uviděla Biebra. Neměla jsem náladu se hádat ještě s ním, tak jsem ho jednoduše obešla. Jeden krok, druhý krok, když v tom mě někdo chytil za zápestí. Podívala jsem se na něj. Co blbne? 

"Proč brečíš?" zeptal se klidně.

"Já že brečím?" Prsty jsem si sáhla pod oko a ucítila tekutinu. Podívala jsem se na ruku z dálky. Slzy... Utřela jsem si obě oči a popotáhla. Ani jsem si nevšimla, že bych plakala. Tak proč on se do toho plete?

"NE, já...nic se nestalo." řekla jsem a u posledního slova se uchechtla.

"Aha." Znělo to dost udiveně. Zakroutila jsem hlavou a otočila se k odchodu.

Nikdy nevím jak v takových situacích reagovat. Ještě další hodiny po něčem takovém mě napadají mnohem vhodnějšíí věco, co jsem mohla říct. Ale ze mě vypadlo tohle. Odemkla jsem domovní dveře a vešla. "Jsem doma!" zakříčela jsem. Jeremy se bude zlobit. Na tom není nic složitého. Vždycky se zlobí, když jsem u Jacoba.

"Kdes byla." 

"Kde asi." Prokroutila jsem očima. "Říkala jsem ti, že se zdržím."

"Emily, kolikráť ti mám říkat, ať se držíš od toho parchanta dál!"

"Ale ty mi nemáš co zakazovat! Nejsi můj táta!" zvýšila jsem hlas. "Ty," strčila jsem mu do hrudi, "Jsi ten poslední člověk, kdo mi má co říkat!" Vyběhla jsem nahoru po schodech a hlasitě zabouchla dveře do pokoje. Padla jsem na postel a ležela. Potichu. 

__________________________________________________________________

"Em, promiň!" vzbudilo mě ťukání na dveře. Popadla jsem polštář, který ležel vedle mě a připlácla si ho na obličej.

"Emily, mě to strašně mrzí, otevří!" 

Zasupěla jsem do polšťaře. "Odpuštěno! A teď mě nech spát!" Ťukání ustalo. Chvíli jsem ještě ležela, ale potom jsem snahu o spánek vzdala. Posadila jsem se a plácla se do stehen.

"Tak. Jdeme na to."

Udělala jsem si úkoly a pak se ještě jednou podívala na matiku. Musim to zvládnout! Jinak...Co jinak! Žádné jinak, ty to prostě musíš zvládnout, jiná možnost neexistuje. 

Rukou jsem si podepřela bradu a zavřela oči. Doprdele, mě se chce spát. Přísahám, že jestli prolezu tak, už nebudu nikdy nadávat.

"Budu mluvit zdravě." uchechtla jsem se sama pro sebe.

Najednou se zvenku ozval řev. Nebo spíš ženský křik, jekot,...něco takového. Otevřela jsem okno a rozhlédla je po ulici. To co jsem zahlédla venku se nedalo popsat jediným slovem. ..