ALL THE MATTERS [CZ;JBFF]

11. "Justin! I'm late!"

Další část je tady:) Fakt jste mě mile překvapili, že hned večer, co jsem přidala část, tam bylo 7 votes♥ Tahle je taková divná...ale snažila jsem se...já jsem prostě celá, poslední dobou divná.

Věnovat to chci violet1313. I když tuhle story asi nečte, tak čte všechny ostatní a navíc mě na svým profilu parádně shout outuje:D A navíc jí vůbec nevadí, že jsem divná...♥ :D Pro tebe Lio:3

Rozvalil jsem se do velkého, koženého gauče a zavřel oči. Po chvilce jsem ucítil, jak se sedačka vedle mě prohnula a na volné místo se posadil Jason.

Jason byl normál vzrostlý chlap. Jen o něco málo starší než já. Jeho tmavé, uhlově černé vlasy nebyly chaoticky rozházené jako ty moje, ale souměrně vyčesané nahoru. Lícní kosti měl mírně vystouplé a společně s bradou pokryté strništěm.

Hodil jednu ruku okolo mých ramen a zašklebil se. Pak mě přátelsky poplácal po zádech.

Nebylo to dobré. Jason nebyl bůhví jak přátelský. Jednu dobu jsem pro něj pracoval a vím jaké to je, když něco neklape podle jeho představ. Tohle "přátelské gesto" bylo ve skutečnosti jen záminkou k něčemu jinému.

"Tak, Justine, řekni mi něco o té holce." 

Ztuhnul jsem. Přesně tohohle jsem se bál. Chtěl jsem se nadechnout a dělat, že nevím, o čem mluvím, ale Jason mě předběhl.

"A nedělej hloupého Bieber, čtu noviny. A jestli ty mi neřekneš, co potřebuju vědět, tak si to zjistím někde jinde, to mi problém nedělá."

Chvilku jsem přemýšlel. Vlastně tu holku ani neznám. Nic pro mě neznamená. Vlastně bych i mohl tvrdit, že ji nemám rád. A když pro mě nic neznamená, nemůže jí Jason ublížit.

A pak mi taky došlo, že tady nejde o mě. Jde tu čistě jen o to, že Emily viděla víc, než měla. A nepomůže jí, ani když budu dělat nepřítele, ani když budu prosit, za její ušetření.

Kdyby jenom zůstala sedět doma na zadku a nesnažila se pořád všem pomáhat. Dokonce mě. Její bratr je sobecký idiot, proč nemůže být i ona?

"Jmenuje se Emily Walkerová." A to bylo, to co jí ve finále zachránilo. Jason se oklepal a zopakoval po mně: "Walkerová? Jeho dcera?"

Nebyl jsem si jistý, ale stejně jsem pokývl hlavou na znak kladné odpovědi.

"Ví o tom?" Vyzvídal dál.

"Ne a nikdy se to nedozví."

"Ale Justine, tohle je úplně jiná situace. Kolik jí teď je?"

"Asi 19." mykl jsem rameny a nevině stáhl spodní ret.

"Kurva, Justine! To si mi nemohl dřív říct, že znáš dceru starýho Walkera? Měl jsem jí to, říct, až jí bude 18. Má zpoždění. Kurva, Justine, ty zkurvysyne." zvedl se z gauče a popošel k Markusovi.

"Tohohle se zbav," hlavou pokývl k bezvládnému tělu na podlaze, "a ohlídej je tady. Jdu si něco zařídit. Nepouštěj je, dokud se nevrátím."

Pak odešel a neopomenul pěkně bouchnout dveřmi.

Emily's POV:

Sundala jsem Abby z hlavy žlutý, rybářský čepec a trochu ho pokropila vodou.

"Hej." zakňourala. Plácla jsem jí čepec na mokré vlasy  a zasmála se. 

"Nechceš přece dostat úpal, nebo jo?" Zamrkala jsem na ní a laškovně do ní šťouchla loktem. Abby se malinko zakymácela a pak do mě bokem vrazila. Seděla jsem na pokrčených nohách, takže jsem komicky zamávala rukama ve vzduchu a pak si sedla do suchého štěrku. 

Abby si rozesmála až se musela chytit za malé, dětské bříško. 

"No jenom počkej." okřikla jsem jí s hraným naštváním a zvedla se ze země. Rozběhla jsem se za ní do ulice a přitom se snažila do nikoho nevrazit. Abby se řítila na 8letou holčičku šílenou rychlostí a v davu lidí se mi za moment ztratila z dohledu.

"Abb!" křikla jsem a stoupla si na špičky. "Abigail Walkerová Lewisová, kde si?" Horko mému strachu vůbec nenapomáhalo. Ironie jak se dokáže člověk za několik málo vteřin ztratit.

Několikrát jsem se otočila do kolečka. Abby nikde.

"Baf." Něco/někdo mi narazil do zad. Nadskočila jsem a rychle se otočila.

"Abb, sakra, tohle už nikdy nedělej! Víš, jaký jsem měla o tebe strach!" Měla jsem sto chutí jí udrtit. Držela jsem její malé tělíčko a hladila ji po zádech.

"Neboj, Em, támhle ten pán říkal, že si nás pohlídá." Několik okamžiků jsem netušila, co to říká. Teprve, když jsem si v hlavě po 5. zopakovala tu větu...

"Jaký pán?" vyhrkla jsem. 

Abby ukázala krátkými prstíčky za sebe. Mezi davem chodících lidí tam byl vidět muž ve volné košili a černých jeansech. Zaostřila jsem na něj. Černé, krátké vlasy, úzké rty. Zvedl ruku do úrovně čela a naznačil pozdrav [ něco jako když salutujete, ale prostě trochu jinak:D ].

Kývla jsem hlavou. Pak jsem chytla Abb za ruku a postavila se. "Pojď." zátáhla jsem za ní a vydala se zpátky k Lewisům. Moc dobře jsem toho kluka znala.

Otevřela jsem dveře a popostrčila ji dovnitř.

"Provedla jsme něco? Já už budu hodná. Ještě nechci domů." Abb byla evidentně vyděšená z mého rychlého návratu. Vykulila na mě své velké modré oči a čekala odpověď.

"Ne Abb, jenom musím ještě něco zařídit." 

"Nenechávej mě tu." zakňourala a chytla se mě za paži.

"Hele, Abb. Už jenom 2 měsíce. 2 měsíce a budeme spolu někde daleko odsud. Já, ty a Jeremy. Dobře?" Pokývala hlavou a utřela si jednu slzu, která opustila její oko.

"Měj se zlato." Vtiskla jsem jí jeden rychlý polibek na líčko a zavřela dveře. V momentě, kdy jsem se otočila a chtěla spěchat pryč, jsem do někoho vrazila.

"Zdravím." usmál se na ně.

"McCann? Co ode mě chcete?" zavrčela jsem.

"Dlouho jsme se neviděli. Přišel jsem se podívat, jak se vám daří."

"Jste na svobodě, tak co víc chcete? Zničil jste mi rodinu, nemůžete mi už dát prostě pokoj?"

McCann se rukou podrbal na zátylku a zašklebil se.

"To je právě to, proč jsem přišel, Emily. Já vaší rodinu nezničil, já jí zachránil a už přišel čas na to, abys věděla celou pravdu."

 Natáhl se ke mně a chytil mě za pravé předloktí. "Jdeme. Promluvíme si o samotě." A to už mě táhl někam pryč.

7+ votes a 2+ komentáře :)