Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#8

Jako jedna z dalších Marii Kristýnina obliba je malování, jak mi napověděla moje ája Maria Anna Vasquezová.

I proto právě sedím a kreslím si do náčrtníku svými barevnými pasteli. Je chladný říjen, ale i přesto jsem dostala povolení kreslit řádně oblečená venku v parku. Svítí sem nádherně sluníčko, které dává svět do pestrobarevných odstínů. Nikdy v životě jsem nekreslila, byť jsem na něco takového neměla čas, ale jak jsem vzala pastel do ruky, začala jsem stínovat, jak mi mé vnitřní minulé já radilo.

Marie Anna Vasquezová, jak ji oslovovali při obědě, je prý hraběnka a vrchní hofmistryně, jsem se dozvěděla za těch pár hodin, co zde přebývám. Což mi říká, že si jí mám vážit. Za těch pár hodin jsem se dozvěděla i to, že pravá Marie Kristýna ji nedávno vyměnila za jinou vychovatelku, áju Trautsonovou, se kterou se neměla v lásce. Matce se prý nechtělo ji vyměnit, bylo to pro ni těžké, vyměnit ji, protože ji přinášela dobré zprávy a výsledky a o roztržcích nemluvila i o špatných vlastnostech jako tvrdohlavost, paličatost a umíněnost, aby neměla zbytečné problémy. Ale když jí Kristýna horlivě prosila, až na kolenou matky plakala, vyhověla ji, protože nechtěla, aby se její nejmilejší dcerka trápila.

Ája Vasquezová mě našla po obědě v mé komnatě. Seděla jsem a zasněně koukala do zahrady Hofburgu. Řekla jsem jí, že se nudím a tak mi poradila, co dělat. Hrát na hudební nástroje, zazpívat si, zatančit si, vyšívat si, číst si anebo kreslit. Na mé přání mi vyhověla, chtěla jsem jít ven a ze všech vyjmenovaných činností, jsem chtěla namalovat krásy poslední přírody, pak nastoupí zima a všechno bude pokryto bílým sněhem. To už si moc nenamaluju. I tak mi vlastně poradila, co Kristýna ráda dělá. Za to jsem jí vděčná. Vlastně všem, na to, že jsou tady všichni milí a udělali by pro mě všechno. Velmi si toho vážím, ale i zároveň velmi bojím. Co když mi ublíží? Jako rodiče. Tedy až na pár podezřívaných lidí.

Z myšlení mě vytrhne dusot kopyt koní, který zpomaluje do kroku.

„Prrr," zastavuje kdosi koně.

„Mimi?" říká udiveně Karel.

„Co ty tady venku? Abys nenastydla!" bojí se o mě a svého koně dává jednomu poddanému, který ho vede do královské stáje.

„Kreslím si, jsem nabalené po vrstvy různých až nemožných oblečení," odpovídám mu „co ty?" 

„Byl jsem s tátou na vyjížďce na koni ještě s bratry, máš to nádherné, jako vždycky."

„Poslyš, jak jsi mi dneska povídal o Josefovi, proč jsi mi to řekl?"

„Abych tě ochránil, už se o to Josef několikrát dopustil."

Karel je o 3 roky mladší než, a jak se o mě zajímá!

„Můžu se tě na něco zeptat? Taky tě rodiče brzy za někoho provdají? Nerad nechci o tebe přijít," říká smutně a sedá si na lavičku vedle mě. Sice ho znám pár hodin, ale na to, jak se ke mě chová, předpokládám, že s Marií Kristýnou má krásně vřelé sourozenské vztahy než s zbylými sourozenci. Ale já se zadívám do dáli. Nad tímhle jsem nepřemýšlela, ale co mu odpovědět. Zrovna já? Nevím.

„„To není možný, já ani nesmím jít ven v noci! Prý nachladnu a pak možná umřu!"

„Já vím, je to tak nespravedlivé!"

„Já jí tak nenávidím! Ona může cokoliv kdekoliv!"

„Přesně!"

„Já si musím vzít toho blbce, zatímco ona si může vybrat kohokoliv kdykoliv!""