Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#12

„Ne, prosím, jen to ne," slyším zoufalé ječení jedné ze sester z jídelny. Co se děje? Neoblíbené jídlo nebo co? Co je k večeři? Vkročím-li do jídelny, hledám si volné místo u stolu, kde už sedí téměř celá rodina. Sedám si vedle Karla, kterého si moc vážím, protože to on mě varoval před Josefem a předem tušil, co se stane.

„Děkuju, měl jsi pravdu," říkám mu, když si sedám vedle něj.

„V čem?" ptá se překvapeně, že o ničem neví.

„No, v Josefovi."

„Jo, tohle. Vážně?" a vykulí svoje velké oči.

„Ty to ještě nevíš? Ono se o tom nepovídá? Takový běžný, že poddaní vědí všechno nejlépe než my sami samotní a nesou po zámku horké čerstvé novinky," na to se rozesměje.

„Jo, s tím musím souhlasit. To je pravda!" a směje se dál.

„Klid, prosím o klid," žádá mamka ode všech u stolu, aby ztichli.

„Počkejte, ještě tu nejsme všichni," říká Poldík celý jménem Leopold.

„Co Josef?"

„Dneska se navečeříme v tomto počtu. Pro vaši informaci, nepokoušejte mě a vaše někdy hloupé nápady nevyužívejte k zhoršení situace. Naštěstí je všechno v pořádku, ale příště myslete a nedělejte svým blízkým schválnosti, ubližujete všem okolo. Nikdy a nikdy znovu opakuju, si nedělejte legraci z falešných a nepravdivých nemocí a úmrtí. Viď Marianno!" a podívá se na ní, ale to upřeně kouká do svého klína pod stůl „a ještě jedna věc, nezamlžujte, vždyť víte, že nakonec na všechno dojde! Všechno bude daleko jenom horší, mohlo by to být lepší pro všechny, kdyby se o tom ihned jednalo. Pro všechny, kteří nemají zas tak v lásce Mimi, zachovala se velmi dobře. Udělala pro vás všechny něco neuvěřitelného, čemu byste nikdy nevěřili, ale je to tak. Ona na vás nežalovala. Zastala se vás všech. Kdybych nebrečela nad ní, že mi falešně umírá, což jsem nevěděla, tak by mi to ani neřekla vůbec. Dostala jsem to z ní já sama. Ale nechtěla, bránila se. Dělala jsem všechno možné, abych z ní dostala celou pravdu. Ona nechtěla. Nakonec jsem to z ní dostala, ale těžko," koukám na ní překvapeně. Au, ona to celé předělala! Ona se mě zastala! Ona ví, jak se cítím! Ona, je nejlepší! Ještě že si uvědomuju přítomnost sourozenců, jinak bych jí skočila po krku a mockrát jí děkovala, ale mám nutkání otevřít překvapeně pusu a poslouchat jí. Děkovat jí budu až v soukromí. Všichni sourozenci se na mě podívají.

„Děkuju," odpoví mi z jednoho kouta stolu jedna dívka, ta co byla slyšet až z jídelny ven na chodbu, ostatní mlčí a koukají na mě stejně překvapeně. Všichni stejným výrazem, jsem-li normální a zdravá neboli jsem to já. Ten výraz už znám, a všichni ho mají stejný, tudíž jsme ho všichni museli podědit jen po jednom z rodičů. Zde je vidět, že jsme opravdu všichni sourozenci.

„Další z věcí je, nevyužívejte svoje tituly k tomu, abyste se povyšovali nad ostatní zde v zámku. Běda vám, jestli něco takového ještě tady uslyším. Ať už k jakýmkoliv účelům."

„Dobrá, ale mě už kručí v břiše, Rézl," skočí táta mamce do řeči.

„Než se pomodlíme, a než začneme jíst, něco potrvá a já mám už hlad. Myslím, že poučení si vezmou všichni, co tady sedí. Když to nejde po dobrém, tak po zlém. Stejně tak Marianna se nevyhla trestu, ale naštěstí může zde s námi sedět a navečeřet se," ukončí matky proslov o chování.

Po pomodlení přijdou sloužící s velkými tácy. Ale tác tvoří velký šedý poklop, aby jídlo nevystydlo a tak nemohu vědět, co je dobrého k večeři. Po otevření poklopů zavane nádherná rybí vůně. Ryba vypadá báječně a z ještě vařících brambor s pažitkou taktéž. Už mám chutě, ale jakou vidím páru z brambor, je mi jasné, že se spálím. Sice máme všichni v rukách příbory, ale čekáme, až vychladne večeře.