Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#4

Stojím uprostřed komnaty a přemýšlím, jak získat světlo. Hádám, že elektrika tady nebude a tak hledám dveře, ale všude je kolem mě jen samá tma. Šmátrám kolem sebe, až shodím na zem omylem pár věcí. Doufám, že si nic nerozbilo. V tom si vzpomenu, co bych asi dělala doma. Tedy já asi ne, ale sestry, kteří mají mobil, ty by si posvítily mobilem a hledaly by. Mobil. Najednou jako by do mě uhodil blesk, si vzpomenu, jak jsme si svítili cestou sem do mé komnaty. Pomalu se šourám po zemi ke dveřím. Problém. Jak se jenom ty dveře zatraceně otvírají? Co to je za mechanismus? Zkouším dveřmi zalomcovat, až se sami otevřou. Ne sami.

„Děje se něco slečno?" ptá se strážce, který mi ty zatracené dveře otevřel.

„Potřebujete něco? Na záchod?" ano, přesně tam. Až teď mi dojde, kdy jsem byla na záchodě naposledy.

„Ano, prosím. Jsem rozespalá, moc nevidím," zalžu „nedoprovodíte mě prosím?"

„Dobrá," konečně se na mě nepodíval, jako ty ostatní, tím svým divným výrazem. Z toho chápu, že Marie Kristýna trpí pomočováním v noci, světlo z chodby taktéž oslepí, nic nevidí a odvádí ji strážce, stejně tak jako mě právě teď.

Ale ne! Fajn, záchod v téhle době znají, ale ta díra, to prkýnko a zvláštní splachování! Moje šaty! Jak si jenom mám podkasat, abych si mohla sednout? Po poprání s šaty, které si jentaktak přidržuju, vypustím svojí potřebu. Hned mi je lépe. Ale jen na chvíli. Pak chci spláchnout. Než mi dojde, jak funguje splachování, tak to nějakou dobu potrvá. Doufám, že tolik papíru, co jsem spotřebovala, neucpu záchod. Naštěstí je vše v pořádku.

Když otevřu dveře od záchodu, nečekala jsem, že tam bude stále stát stráže. Mám to ale štěstí. Odvádí mě zpátky, do mé komnaty. Až teď mi dojde, že jsem mu opravdu lhala, jak bych mohla spát celá oblečená v šatech? Celá se zčervenám.

„Už vám Kristýno, skončila hodina astronomie?" uslyším hlasy odněkud. Přijdou ke mně dvě vzrůstem menší holky, mají na sobě černé oblečení a bílou krajkovanou zástěrku. Hádám podle oblečení - komorné.

„Ano, skončila," odpovím jim.

„My vám, pomůžeme z šatů a uvolníme vlasy z vašeho účesu. Jsme vaši komorné, slečno," doplní větu a mě připomenou, že na ně asi divně civím. Z divné grimasy na obličeji přejdu k malému úsměvu, oni vypadají sympaticky, nechci se s nimi dát do křížku. Opět zkouším před nimi otevřít ty zatracené dveře. Nejdou.

„Takhle slečno," řekne jedna z nich a pousměje se na mě. Něco na nich bude. To se musím doučit. Zavírat a otvírat dveře, pokud se to co nejdřív nenaučím, budou si všichni považovat za blázna. Což si o mě myslí, už i stráže a matka. Zkrátka se musím zítra chovat co nejnormálněji.

Ta druhá komorná bere dva pochodně ze zdi, co mám přesně vedle dveří, který mi je rámovali. Já si jich nevšimnu! Tlesknu si do čela, jsem to ale blbá! Alespoň to vím do příště. V tom ale uslyším křik jedné z komorných.

„Co se to tu stalo! Slečno, nevíte něco o tom?" vyjekne.

„Já, já," asi jim lhát nebudu „zapomněla jsem si vzít pochodeň, na které jsem si vzpomněla mnohem později a hledala jsem vchod z bludiště," zkusím to říct s vtipem a pousmála jsem se. A oni naštěstí to také vezmou s humorem. Seberou spadané věci. Nic se nerozbilo, uf. Podívám se, kam pověsily pochodně, jsou nad dveřmi. Vrhají do pokoje krásně žlutou barvu světla.

Oslovují se jmény Sophií a Viktorirí. Pomohou mi sundat ty těžké šaty. Na sobě mám několik vrstev oblečení. Šaty, krinolínu, sukničku, podsukničku a halenku spojené s dnešní podprsenkou. Jakmile mi sundají podsukničku a vidím jen halenku jako poslední látku na sobě, poleje mě studený pot. Doufám, že nemám na zádech zaschlou krev s modřiny a hlubokými škrábanci od rodičů, jak mě zřídili než jsem se sem dostala.

„Jste strašně hodné, ale nevadilo by vám, že bych se do pyžama oblékla sama a i dovysvlékla poslední oblečení. To už dokážu."

„Dobrá slečno, kdyby cokoliv, naše menší komnatka je hned vedle vás, zaklepejte. Pomůžeme," pokývnu a poděkuju. Svoje vlasy mám rozpuštěné a vlnité od účesu. Ten mi rozpletli prvně, ještě před oblečením.

Nechci, aby viděli moje záda. Pomalu se celá svléknu. Rozbrečím se. Spadnu na zem. Je ze mě hromádka neštěstí. Nenávidím se, tak strašně! Nemám se už ráda! Nejenže nenávidím sebe, ale i rodiče! Jak mi jen tohle mohli udělat! Vzlykám, až se zakašlu. Mám sama k sobě odpor. Jsem nic. Naprostý nic. Proč mě tedy nezabili, když mě nenávidí? Proč mě nechali jenom žít? To se nebojí, že jsem to chtěla říct sociálce, a kdyby tady v minulosti nebyla, dávno bych seděla někde na úřadě a popisovala všechno možné?

Překonám svůj strach a zkusím se podívat na své vlastní tělo. Moje záda. Nemůžu uvěřit vlastním očím a raději se podívám ještě jednou. Na zádech mám jen rudé málo viditelné šrámy. Ještě že tak. Hodím na sebe pyžamo a jdu se lehnout do překrásné postele. Zjišťuji, že ale opravdová Kristýna je o něco menší než já. Cítím kraje postele. Překryju se velmi těžkou peřinou, pomalu se cítím jako ta opravdová princezna, až se mi sklíží oči a já usnu.