Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#27

Kdo může být tak dotěrný, že mě budí? Klepání na dveře se ozvalo znovu, dost naléhavě. Co je to za neodbytného člověka? K mému překvapení vstoupila do mé komnaty Izabela v nočních šatech. Na tváři měla něžný, nesmělý výraz.

,,Promiňte, že vás budím, má milá, ale nechtěla jsem být sama, a tak jsem se rozhodla, že vás vyhledám," omlouvala se rozpačitě a usedla k mému lůžku. 

,,Netušila jsem, kde spíte, a bylo pro mě šílené bloudit nekonečnými chodbami Hofburgu, než se nade mnou smilovala dobrá duše a ukázala mi dveře vaší ložnice," nebyla jsem na tak uvolněné chování zvyklá a trochu mě to zarazilo.

,,Domnívala jsem se, že budete s Josefem na svatebním lóži," řekla jsem ale s úsměvem.

Izabela sklopila hlavu a zhluboka povzdechla ,,já vím, že mě miluje, ale nemohu sdílet jeho lásku..." Její slova mě překvapila a zároveň vyděsila. Napadlo mě, jestli bych neměla varovat bratra, že asi není vše takové, jak to vidí růžovými brýlemi svého omámení. Ale nemá smysl se plést do jejich vztahu. Ještě se vše může změnit.

,,Vám se nezdá, že muži jsou samolibé, egocentrické bytosti?"

,,Nevím," hlesnu nejistě.

,,K čemu jsou užiteční? Jen k plození dětí, jinak k ničemu. Oni dobře vědí, že jsou méněcenní, a proto zotročují ženy, aby si uchovali svou nadvládu," v tu chvíli nevím zda si mám být jistá a brát ji vážně a tak jsem se pokusila alespoň o úsměv. 

,,Doufám, že jste tohle neříkala Josefovi o svatební noci?"

,,Ovšem že ne. Nezbývá mi než mu tajit své city. To mám být ale odsouzena k tomu, abych celý život předstírala něco, co necítím, co není pravda? Jsem nešťastná," naříkala Izabela ,,promiňte, že vám tohle vše říkám, ale potřebuji někoho, komu bych se tu mohla bez obav svěřit, a takovým člověkem se můžete stát jen vy. Řekněte, prosím, ano," žadonila zoufale a hladila mě něžně po tvářích.

Nevěděla jsem, jak jí mám odpovědět. Zděšeně jsem na ni zírala, až jsem ze sebe dostala ano.

A tak začalo naše přátelství. Společně jsem strávili několik dní. V Hofburgu plynul život dál navyklým způsobem a nikdo netušil, jaké drama se za jeho zdmi odehrává. A hádkám bylo najednou konec. Zámkem se ozýval jen smích. 

Ale jednoho mi bylo líto. A to bratra Josefa. Ona ním neskutečně opovrhovala, čím jsem jí nechápala, také mi dávala číst své eseje, ve kterých psávala o dvou tématech - muži a konec života, smrt. Začalo to jednoho večera, kdy za mnou přišla jako obvykle a já na ní poznala, že je jaksi nesvá.

,,Copak je vám?" zeptala jsem se jí.

,,Trápí mě, že ubližuji vašemu bratrovi," odpověděla sklesle.

,,Jak vy byste mu mohla ubližovat?" zasmála jsem se ,,to si nedokážu představit,"

,,Vy to nechápete?" zeptala se se stále stejným smutkem ve tváři ,,Josef mě zbožňuje, ale mě je lhostejný a jeho milostná vyznání, kterými nijak nešetří jsou mi dokonce protivná."

,,Jaký k tomu máte důvod?" zeptala jsem se nejistě.

,,Netýká  se to pouze Josefa. Přečtěte si, jaké jsou mé názory na muže," byly tam Izabeliny názory, které jsem už znala. Muži jsou pro ni neužitečné, ješitné a sebestředné stvoření. 

,,Je to tak dané od přírody," odpověděla jsem rozpačitě.

,,Jak můžete něco takového vypustit z úst?" odpověděla mi plná vzrušení. ,,Stačí, abyste se jen trochu rozhlédla kolem sebe. Kdo je váš otec a jaká žena je vaše matka. Já ji obdivuji!"