Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#23

!!! PO DELŠÍ PAUZE ZPĚT, JSOU TU LIDÉ, CO BY STÁLI ZA TO, ABYCH POKRAČOVALA??? DEJ MI VĚDĚT KOMENTEM NEBO HLASOVÁNÍM, DĚKUJI ZA PŘÍPADNÉ OHLASY ;) 

,,Dnešek budeš mít plný povinností a při každé z ní budu přítomna, dohlédnu na všechny tvé chyby, takže se jdi okamžitě převléknout," řekne velmi jasně a rázně. Když mě vidí, že se mi nechce, strhne ze mě těžkou péřovou peřinu. Škoda, že v ní nemůžu ještě zůstat, ale nechci se dohadovat. A tak poslušně jdu za převlékací kabinku, která mi zakrývá jen všechny důležité části těla. Ale rodiče zůstávají.

,,Ale proč to nemůže udělat někdo jiný, třeba její aja?" oponuje jí táta, ,,vždyť to dokáže i bez tvé pomoci?"

,,Protože chci ji sama učit a osobně na ni dohlédnout," říká, zatímco mi zapíná knoflíky na zádech podsukničky, zaváže mi krinolínu, která bude držet tvar šatů. Nakonec mi prudce vyrazí dech, když mě uškrtí šněrovačkou. A ne jen jednou.

,,Pořádně vydechni a nedýchej," nařídí mi jako by to šlo. Kéž by tu byli mé komorné, ti mají ke mě úctu a neškrtí mě. Už chci něco fňukat, ale máma mi ji ještě více zaváže, jsem neschopná se nadechnout sotva mluvit. Dělají se mi mžitky před očima, dýchám hůře. Ta si se mnou nebere servítky.

,,Povinnosti počkají," namítá máma tátovi.

,,Ale tancovat, ty árie i etiketu mravu a příjezdu hosta dávno přeci umí," nenechá se táta. Ale jen já uslyším, jak se máma za mnou uchechtne. Skvělý. Dělá si ze mě ještě srandu. Pravda je, že nemám páru, o čem ty dva mluví.

,,Možná, prostě si ji chci přezkoušet. Na to jako její matka mám právo, vědět, co umí má dcera," 

,,Zapomněla jsi ale na něco? O čem jsme se bavili na chodbě před chvílí?" povídá s vráskou mezi očima.

,,Pochop, potřebuji ji sama naučit nedostatky. Copak chceš aby nás ztrapnila?!" zvýší na něj hlas.

Jako cože? A zlostně se na ní za sebe podívám. Ale ta mě jen jemně poplácá po rameni, abych mlčela a náznakem, abych vlezla do šatů. Drží mi je nařasené u země a já do nich musím vlézt. Není to vůbec jednoduché. Neúspěšně se do nich dobývám. Neudržím rovnováhu na jedné noze a před zraky svých rodičů, upadnu na zem. Zčervenám studem nad svou nemotorností.

,,Vidíš? To chceš?" dobírá si mě dál mamka a odpovídá otci.

,,Hm... No tak jo, ale pak se budeme věnovat všem našem dětem," zabručí na souhlas, zatímco mě sbírá ze mě. Nakonec mě na třetí zvedne celou do vzduchu, silný tatínek, a prostrčí horem dírou šatů, kterou máma přidržuje. Šaty jsou zlo. Pro krásu se musí trpět.

,,Neboj, už mám plány na odpoledne, uvidíš, zaručeně se ti budou líbit," řekne omluveným a zároveň zamilovaným tónem hlasu.

,,Děkuji, výborná herečko," šeptne mi rychle do ucha. Je mi jasné, že mě chce učit sama, protože ví, že by to vítání hostů dopadlo stejně jako jsem lezla do těch šatů, na který teď mamka nadává, co jsem si to na dnešek proboha vybrala, protože má vzadu snad stovku knoflíků.

,,Au," vyjeknu, když mě táta omylem štípne ,,neměly by toto dělat její komorné?" a vzdá boj s dotěrně malými knoflíčky.

,,V tuto dobu jsou už někde na druhé straně zámku," naštvaně pronese mamka ,,klidně jdi, já se s tím už nějak poperu,"

,,Tak jo, u oběda," řekne oběma s pusou na tvář a odchází se slovy ,,hodně štěstí a poslouchej mamku, je to důležitý příjezd pro nás všechny, nezklam nás a dokaž, že jsi tou nejposlušnější dcerkou," upustí svou dlaň z mé tváře a odejde za prací.

,,Musíme sebou hodit, máme toho hodně na dopoledne a už je pozdě, když jsme tě nechali tak dlouho spát. Takže sedni," popostrčí mě k toaletnímu stolku obklopený miniaturními plápolajícími svíčkami u obřího zrcadla. 

,,Au," vykřiknu, za vteřinu znovu nahlas vzdechnu a pak zas.

,,Můžeš mi vysvětlit, jak tě to komorné češou?" řekne přísně až se jí bojím.

,,Jemně," pípnu jen.

,,To je vidět, máš je pěkně zacuchané," a češe mi zamotané vlasy. Ani se nemohu podívat na sebe. Nejraději bych křičela bolestí, ale jen zatínám zuby a koušu se do rtu, nechávám skanout slzy do klína. 

,,Neskutečné toto, komorné mají dělat věci pořádně!" 

,,Nezlob se na ně," a poprvé se narovnám, uvidí mé ubrečené oči.

,,Budu si stěžovat! Už jsem podala žádost o dvorné kadeřníky na náš dvůr, ti by měli podávat lepší výkony, než komorné. To byla zatím je půlka, drž!" Achjo.

,,Au, au," začnu křičet ,,bolí to," tahá mě.

,,Jinak to nerozčesám,"

,,Mami, prosím," už to nevydržím v sobě.

,,Neřvi a drž! Řekla jsem nebreč!" už takhle se naštvaná a já jí ještě více svými vzlyky uštvávám.

,,Jsi mě neslyšela nebo co? Mlč!" A já skloním hlavu ke kolenům. Hlavu mám plné dredů, jak by bylo nazváno 21. století. Ale máma mě chytne za hlavu, jenže já bolestí už nechci, vzpírám se jí. Pak zničeho nic odejde. 

,,Toto jsou nůžky -" nedopoví rozhněvaně větu.

,,Ne!!!" vykřiknu.

,,Tak se posaď," vyhrožuje.

,,Nůžky, nůžky... ne, nechci je nikdy vidět... ostříhaná na kluka... když mě rodiče svázali... jen proto že jsem neřekla o naší chudobě... půjdu pod most žít... jo... pod most... nebo na most a jednou skočit..." vzpomínám si na svůj budoucí život.

,,Šššš, ššš, ššš..." slyším nade mnou hlas, který mě uklidňuje, abych se přestala celá klepat. Do svých dlaní mi vezme mojí hlavu ,,ššš, ššš," vtiskne mi pusu na čelo a já pomalu otvírám oči. Koukáme si z očí do očí. Dá mi několik pus na čelo, dokud se neuklidním úplně.

,,Omlouvám se, nevěděla jsem, že máš na nůžky takové špatné vzpomínky." Z jejích očí vyčtu čirou mateřskou lásku. Rozpláču se a obejmu jí. 

,,Jste úžasnou matkou. Já, já promiňte," a se slzami v očích jí pustím. Ale nemohu odejít, drží mě taky. Nepustí mě.

,,Tak si mě užij, než opustíš naše století," 

Mám tajemství s Marií Terezií, které nikdo neví. Obě hrajeme přede všemi hru matky a dcery.

Nakonec skončím s nejhezčím účesem za tu dobu, co jsem tady zde. Velmi jednoduchý elegantní drdol se šperky a stužky v hlavě. Žádný něco extra, tak akorát na normální den. Jen mamka skončila naštvaná, byla ohromena odvedou prací komorných za poslední pár dní.