Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#16

„Výsost, tady ne!"

„Do kýble. Kýble!" a někdo si mi buší do zad, abych se probrala. Oči otvírám, jako by mi nikdy nic nebylo. Stráže mi drží kýbl přede mnou. Ale já se jen dusím a dávím. Žádná potrava ze mě nejde. Stráže odejde k oknu a otevře mi ho dokořán. Dýchám krásný chladný čistý vzduch. Sedím a koukám kolem sebe, než mě strážce uloží zpátky do postele.

„Jste v pořádku? Mám za úkol být tu, než se proberete se spánku. Pak vás mám poslechnout, zda tu mám zůstat nebo se vrátit za dveře nebo vám splnit vaše přání, Výsosti."

„Děkuju, nechte mě tu, můžete se vrátit. Kdybych cokoliv potřebovala, zavolám vás."

„Dobře, stačí zavolat."

Nedivím se, že po tomto snu se mi udělala nevolno. Marianna na to kápla, teď mě bude sledovat na dalším kroku a všude, jen aby měla ještě větší počet důkazů, že jsem z jiného století. Ty jo! Co by se vlastně stalo? Co by se stalo, kdyby se to dozvěděl celý zámek? A kde je ta původní Kristýna? Když v tom mě vyruší hlasy z chodby.

„Takže je v pořádku?" poznávám hlas matky.

„Mám o ní takový strach! Ale dala jsem jí slib,"

„Nemůžu tam tedy jít,"

Její hlas je velmi smutný, litující a připadá mi omluvný. Jí to nemůžu udělat. Vždyť se mi omlouvala a strašná? Není.

„Stráže!" zavolám a ty okamžitě vstoupí.

„Mluvila s vámi mamka?" ptám se jich.

„Ano,"

„Tak ať prosím vstoupí," s těmi to slovy už přechází přes práh dveří, aniž by jí stráže něco říkali. Pouze ke mně přijde a mlčí.

„Prospala jsi se dobře?"

„Ty víš, co jsem to spolkla za prášky?"

„Ano, na uvolnění,"

„Mimi, mockrát se ti omlouvám za mé sprosté chování."

„Myslíš si, že se chovám jinak?"

„Trochu," řekne po chvíli váhání.

Stále přes to na mě kouká déle svýma nedůvěřivýma očima. Jsem hodně divná.

„Ráda se naobědvám u sebe v komnatě," a otočím se na bok od ní.

„Mimi," ale přehodím přes sebe ještě výš deku a neotáčím se zpátky na ni. Slyším její kroky ke dveřím, jak jimi otvírá a zavírá. Je pryč. Já zase usínám.

„Myslíte si?"

„My nemůžeme předpovídat budoucnost, hofmistryně Vasquezová, jsme jen astronomové!"

„A nevidíte ve hvězdách snad něco zvláštního? Něco...?"

„Zklamu vás, ale nic. Hvězdy jsou neurčité a sami nevíme, co nám tím chtějí říci,"

„Včera v noci jsme leda tak zaznamenali zmatek. Zmatek na zámku,"

„Počkejte, já včera v noci zaznamenal ještě něco. Ne na nebi, ale na zemi. Hvězdy svítily velmi silně a měsíc, kdy k úplňku zbývají dva dny, který ale už i teď svítil tak silně, že jsem viděl v parku čísi ženu,"

„Ale kdo by o půlnoci byl venku?"

„No, právě, taky mi to bylo divné. Ale ta žena, divně oblečená se neprocházela parkem. Stála na místě. Koukala do jednoho okna ze zámku. Jedné z královských oken. Naší Výsosti, Kristýny."