Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#11

„Promiňte, nechtěla jsem vás zbudit," omlouvá se ája, která mi něco rovná na stole.

„Neomlouvejte se," říkám s úsměvem na rtech.

„Musím, mockrát vám děkuju, Mimi."

„Nemáte problém nebo průšvih?"

„Naštěstí ne, Marie Terezie žádné důsledky nevyvodila, ale slyšela jsem o vás nepěkné věci u sourozenců."

„Tak ať," povzdychnu si.

„Prosím, ponechte práci a přisednete si ke mně na postel." Chci po ní pár vysvětlujících otázek, snad se na mě nebude koukat divně. Možná na pár otázek znám odpověď, ale potřebuju ji slyšet od někoho, zdali je to pravda.

„Copak vás trápí?"

„Proč si se mnou ostatní sourozenci nechtějí bavit? Proč si o mně pořád povídají za mými zády? Když se k nim přiblížím, odhánějí mě a říkají mi, ať jdu do pokoje nebo za matinkou."

„To u dětí bývá, že mají blízko k závisti."

„Vy si myslíte, že mi závidí?"

„Ovšem, proč by se k vám jinak tak chovaly?"

„Ale co mi závidí?"

„To je docela prosté. Závidí vám vaši krásu, chytrost a nadanost. A hlavně, přízeň vaší paní matky."

„Copak mám na tom nějakou vinu?"

„Než jste se narodila, byl ve všem první arcivévoda pan Josef. Byl přece následníkem trůnu," mluví o něm slušně.

„Tím je snad stále. Já ho přece o následnictví nemohu připravit," nejsem následnice trůnu.

„To jistě ne. Ale než jste se narodila, točili se všichni jen kolem něho. A když jste přišla na svět vy, jako by vyšlo slunce a on zůstal v jeho stínu. Každého musí udeřit do očí, že vás má vaše maminka ze všech svých dětí nejradši."

„Ale já za to přeci nemůžu," bráním se „nic pro to nedělám," snažím se chabě hájit.

Ale ája se na mě káravě podívá.

„Ale milostslečno! Výsosti! Vy přece víte moc dobře, jak si matku získat na svou stranu a jak jí zalichotit." Na to se prudce otevřou dveře od komnaty.

„Opusťte komnatu! Ihned!" stojí se slovy ve dveřích Josef.

„Ano, arcivévodo Josefe," a opouští mou komnatu s neutrálním výrazem kolem něj a já vstávám z postele. Chvíli to trvá, než se vymotám z dlouhé těžké deky.

„Musíš ji vyhánět? Co ti udělala, že se k ní takhle chováš? Je to moje ája a nech ji na pokoji! Co si o sobě myslíš? To že jsi jen nějaký arcivévoda, že využíváš svůj titul k tomu, abys ses k lidem takhle choval? Například má ája a nebo ten chudák lokaj na chodbě, když jsi shodil tu vázu? Jo, díky ti moc, za tu tvojí falešnou nemoc aspoň jsem se nádherně vyspala a přišla k rozumu! Ale já se od tebe takhle vydírat nenechám! Mojí áju nech na pokoji, ta za nic nemůže!" počkám si, až ája odejde a já si začnu brát na něj servítky.

„Tak aby bylo jasno –" začne mluvit přísně jako na sestry ráno, tak aby mě zastrašil, blízko u mě.

„Máš po souhlasu, že jo?" rýpnu si do něj, než stačí něco vymyslet „A to sis myslel, jak jsem se hezky uzdravila, a matka ti vyjde vstříc! To tak!" křiknu na něj.

„Zmýlil jsem se, ale díky tobě, mám vyučovacích hodin navíc, zakázané vycházky na měsíc a k tomu dvojnásobek povinných královských povinností! To –" řve kolem sebe.