Mé minulé já, arcivévodkyně ✔

#29

Plná zlostí jsem hledala venku Mariannu, která se někde v zámecké zahradě procházela. Všude jsem ji hledala, ale jediné, co jsem viděla, byly listy javorů s bělostnou kůrou a nostalgickými magickými barvami. Zbarvovaly se do ruda.

,,Co se to děje?" Když jsem se vrátila zpět mezi stěny Hofburgu, povšimla jsem si neobvyklého ruchu na chodbách i v pokojích, do kterých jsme mohly otevřenými dveřmi nahlédnout. 

,,Očekávají nás další významné návštěvy. Nevím, ale více toho nesmím prozradit," odpovídá mi ája. Tím ještě víc probudila mou zvědavost. 

,,Proč bych to neměla vědět?"

,,Protože se to týká vás, i Marianny."

,,Ta?" dnes už o ní nechci nic slyšet, ani její jméno. Mile ráda se Izabely zbavila, aby mě viděla, jak moc se mi po ní stýská. 

,,Co já s ní mám společného?" 

,,Víc než si umíte představit," a pak jako by se rozhodla, pokračovala: ,,Už včera přijeli do Vídně dva saští princové, Klemens a Albert. Ten starší Klemens, se má stát nástupcem saského kurfiřta Augusta, polského krále, toho mladšího Alberta pak čeká vojenská dráha. Zítra mají přijet k audienci sem na Hofburg."

,,V Hofburgu se se státní návštěvy dveře netrhnout..."

,,Avšak tato je obzvláště významná."

,,Čím?" 

,,Tentokrát se nebude hovořit jen o hospodářství a politice, i o něčem jiném..."

,,O jakých?"

,,To by jste si mohla domyslet sama,"

,,Ale nejsem dost chápavá, ale mě nic nenapadá!" řekla jsem zlostně.

,,Tak se zeptej své matky," odbude mě.

Otočila jsem se od své áji a odcházela dlouhou chodbou od ní pryč.

,,Jak moc ti chybí, tvá Izabelinka? Jestli chceš, můžeš místo ní, políbit mě!" ozve se hlas za mnou.

,,Klidně, udělá mi to velkou radost. Ovšem na jiné partii těla," odpovím škodolibě.

,,Ty víš něco o příjezdu saských princů?" pokračuji.

,,Ovšem," odpověděla sebevědomě a nafoukaně. Nechala jsem ji na chodbě a našla mamku.

Zůstala jsem stát na prahu pracovny. Nebyla tam sama, seděla se Silvou-Taroucem, jejím důvěrníkem, hrabětem a architektem. Jednali něco o reformách v Uhrách. 

,,Přeješ si, Mimi?" zeptala se mě klidně, ale chladně. Zřejmě jdu v nevhod.

,,Promiň, že jsem za tebou nepřišla neohlášena," omlouvám se.

,,Ty víš, že je ti dovoleno, ale teď bohužel nemám opravdu čas. Copak máš na srdci?" objevil se jí přece jen úsměv na tváři.

,,Ráda bych s tebou hovořila," 

,,Přijdu později," a opravdu za chvíli vstoupila do mé komnaty.

,,Staršího z těch saských princů, Klemense, mám pro tebe a mladšího, Alberta, pak pro Mariannu," byla má odpověď. 

,,Nebylo by špatné vládnout v Sasku a stát se možná i polskou královnou. Jsi velmi podobná a nevynikáš velkými rozdíly mezi mojí Mimi, tím myslím povahově i myšlenkovitě. Poté, to nikdo nepozná," vím, o čem mluví. Až se vrátím. 

,,Neznám ani jedno z nich," pokrčila jsem rameny chladně.

,,Však je včas poznáš. Ostatně to není vůbec důležité," odpověděla stroze.

,,Co je tedy podle tebe důležité?" odpověděla jsem

,,Že Klemens se má stát kurfiřtem a nakonec poslkým králem,"  opakovala bez váhání.

,,Jako starší pochopíš, co má v životě smyl," 

,,Jsem téměř dospělá, a tuším, co má v žiovtě smysl."

,,A copak to je, děvčátko?" a zasmála se mým řečem.

,,Láska," zamračila jsem se. I ta hříšná...

,,Bláhové sny," odbyla mě mamka. 

,,Cožpak vaše láska s otcem byla taky jen takový bláznový sen?" 

,,To nebyl sen. Žádná žena tak nemilovala muže," zasnila se do dáli a zamyslela se.

,,Josef se nám vdal, a já už teď přemýšlím daleko více i nad sňatkem Poldiho,"

,,Vždyť je o 5 let mladší než já!" vrtěla jsem nechápavě hlavou.

,,Králové a královny se vždy vdávali tak, když to bylo velmi potřebné,"

,,Ty ses taky vdávala, protože to bylo potřebné?" neodpustila jsem si poznamenat trochu jedovantě. Zarazila se. Vzala mě kolem ramen.

,,Něco ti prozradím. Já jsem se do tvého otce zamilovala už v šesti letech. Věříš tomu, že je to možné?"

,,Věřím, proč ne," přikývla jsem ,,taky bych se chtěla vdát za muže, kterého bych milovala jako ty otce."

,,Udělám, co budu moct," slíbila.