Průzračnost

druhá kapitola

Probudila jsem se na koberci s Terou jako polštář a přikrytá dekou. Divím se, že mě nevzbudila. Možná tady byl táta? Tera sebou trhnul a začal se unaveně dívat po pokoji. "Vzbudila jsem tě co?" Pomalu otočil hlavu ke mě. A ještě pomaleji jí zavrtěl. Byl tak roztomilý. Bílá orlí hlava mu pomalu klesla, ale na poslední chvíli ji zase zvedl. "Můžeš spát." Řekla jsem mu. Ten okamžitě vyskočil na nohy a posouval mě do koupelny. Smála jsem se. "No dobře. Už jdu." Zavřela jsem za sebou a všimla si, že Tera se rozhodl mít hlídku před dveřmi. Musela jsem se smát. Svlékla jsem si oblečení a vysprchovala jsem se. Když jsem vylezla, našla jsem nové oblečení na poličce, která byla vedle zrcadla. Co bych byla bez Tery. Chvíli jsem se jen tak dívala do svých zelených očí a pak jsem si začala čistit zuby. Učesala jsem si cop, oblékla a vyšla z koupelny. Tera zářil štěstím. "Pojď bude snídaně." Prošla jsem fialovou krátkou chodbou, dolů po schodišti z tmavého červeného dřeva a přes obývák do kuchyně. Z lednice jsem vyštrachala šunku a našla chleba. Pro Teru jeho obvyklý kus masa. V tichosti jsme oba jedli. Párkrát jsem zvedla hlavu k hodinám. Bylo půl šesté. Tera si spokojeně jedl a já do sebe rvala poslední kousek chleba. Koukla jsem se na telefon a zjistila, že dnes škola je. Vzdychla jsem. "Proč nemůže být volno." Tašku jsem měla pohozenou v obýváku. Zkontrolovala jsem jestli mám vše. Měla jsem. Sedla jsem si na béžový gauč s úmyslem zapnout televizi, ale uvědomila jsem si, že bych tím vzbudila celej barák. Nahoru už se mi jít nechtělo. Zapískala jsem na Teru a vyšla ven.

                                ***
Seděla jsem, nedaleko školy, v parku. Tera se procvičoval v létání a já ležela v trávě. Myšlenky se mi honily jedna přes druhou. Dívala jsem se do korun stromů a pozorovala jak slunce prochází skrz listy. "Co tak brzy?" Ozval se nade mnou hlas. Zaklonila jsem se víc, abych věděla kdo to je. "Kime, co ty tady?" Byl sice učitel, ale sám řekl, že mu máme tykat. "Nic. Raní běhání." "Tak brzo?" "Někdy běhat musím." Odmlčel se. "Večer se mi nechce, tak vstávám brzo." Celou dobu se na mě díval. "Co ty tady?" "Dívám se do korun stromů." Mlčel a po minutě si lehl ke mě a podíval se sám. "Je to pěkný." "To je." "Jako v ráji." Posadila jsem se na lokty. "Pokud by to byl ráj nemám problém, ale myslím si, že by byl hezčí." "Myslíš? Mě to připadá dost hezký." Stoupla jsem si a protáhla se. "To je. Škoda, že už jdu." "Proč odcházíš? Je to kvůli mě?" "Ne. Ale já chci do vzduchu." Přiletěl ke mě Tera a já si seděla za jeho krk. "Tak ve škole." Vzlétli jsme, než stačil něco namítnout. Neměla jsem náladu si s někým povídat. Kroužili jsme nad městem u samotné hranice a obletěli kostelní věž s hodinami. Ukazovali sedm. Ještě jsem měla spousty času. Hodinu, to stačilo. "Zastavíme se u faráře?" Tera zařval a letěli jsme dál.  "Beru to jako ne." Nabral větší rychlost a vyzkoušel si i zalétat hlavou dolů. Nespadla jsem. "Zkusíme to?" Na to souhlasně zavrčel. Překlopila jsem se na stranu a pomalu klouzala dolů dokud jsem nespadla. Jak jsem padala trochu jsem kotrmencovala, ale vyrovnala jsem to. Zkoušela jsem zrychlit, zpomalit. Jednoduše plout větrem. Asi dvacet metrů před zemí mě vzal zpět za krk. Prolétli jsme zase kolem kostelích hodin a mířili na školní dvůr. Přistáli jsme. Byli připravené terče na přesnost kouzelného útoku. Odolávala jsem, abych je nepoužila, jen pro sebe. Zkoušela jsem to do stromu, ale přesnost nebyla zrovna na moje silná  strana. "První jak vidím." Otočila jsem se. Stál za mnou nás ředitel. "Dobrý den pane řediteli." "Co vás sem přivádí tak brzy?" "Brzké vstávání." Nasadil udivený pohled. "Hmm. Poprvé s pravdou ven." Usmála jsem se. Tera za mnou se přitulil. Obrátila jsem se k němu a pohladila ho. "Máte na něco učitele Kima?" "Ano. Na kondiční výuku. Tou dnes začínáme." "Dobrá. Vše či jsem potřeboval. Přeji pěkný den." Pokynula jsem hlavou. "Vám také." Ředitel si na spisovné výrazy potrpěl. Z brány se ke mě blížila známá postava. Hnědé vlasy, ošoupané kalhoty i s botama a černé triko s nápisem For You. "Zase se potkáváme Kime."Křikla jsem na něj." "První ani se nedivím." "Kde je tvá černovlasá kamarádka Mia?" "Nejspíš na cestě sem." "Hádám, že dnes bude mít světle hnědou bundičku, šikmo pruhované červeno bílé triko a legínové rifle nebo tak něco." Jako na zavolanou, se k nám Mia blížila. "Měl si pravdu." "Trefa přímo do černého." Já měla na sobě něco podobného. Hnědá mikina, černé triko a nějaké rifle. "Čau." "Hej hej hej." Na mě se usmála a na Kima hodila nucený úsměv. "Čau." A jeho ignorovala. "To není hezké, když ignoruješ kámoše." "Jak se těšíš na hodinu Fel?" Pokračovala v ignoraci. "A já jsem snad vzduch?" Rozhodl rukama Kim. Otočila se k němu. "Dokud nejsi v pozici učitele, pro mě neexistuješ." Vmetla mu do tváře. "Ten na ní hodil falešný sladký výraz. "Copak, vadí ti, že se bavím s Fel?" A rukama naznačil slzy pod očima. Ta se otočila na podpatku a táhla mě k terčům. "Jako by si mohl!" Vykřikla na něho a vyplázla jazyk. "Hodně si dovoluješ!" K Mie se ochranářsky postavil kraken. Dokázal se zmenšit jinak by to ani nešlo. Dokáže vytvořit portály s mořskou vodou, takže přemístění není problém. To, ale dokázali všichni mořští tvorové ochránci. "Jen brzdi." "Není třeba Radosy." Uklidnila ho Mia. "Poprvé ti děkuji." "Nemáš zač." Rozhlédla se kolem. "Kde je tvůj ochránce?" "Blíž než si myslíš." Protočila oči. "Neměli by tu být?" Promluvila jsem konečně. "To měli, ale  myslím že mají prázdniny." "Které samozřejmě nejsou." Dodal rychle. "Takže terče jen pro vás." Nejlepší správa k začátku dne. "Skvělí." Prohodila jsem nadšeně. Postavila jsem se k nejbližšímu terči. Zamířila jsem. Rozhodla jsem se pro oheň a vystřelila jsem. Netrefila jsem se přímo do středu ale bylo to blízko. Vystřelila jsem znovu. Tentokrát to bylo ještě víc mimo než předtím. Štvalo mě to a tak jsem vystřelila bez rozmyslu a velkého míření. Trefila jsem se do středu. "Když to má být pohotové jde ti to." "To jsem si všimla taky." U druhého terče už stála Mia. Zamířila a vystřelila vodu. Podařilo se jí to do druhého kruhu od středu. "Nejsem tak špatná jak jsem si myslela." A opakovala jen tentokrát v rychlosti. Trefila se do posledního kruhu. "Musím trénovat. Já vím." Tak jsme to zkoušeli. "Vás to opravdu baví." "Tohle je to nejzajímavější víš." Řekli jsme jednohlasně. "Jak vidím nikdo nepřišel." Ozval se za námi ředitel. "Pane řediteli." "Ani učitelé se neobtěžovali. Teda až na vás pane Lestare." Prohlédl si ho a odešel. "Kim Lestar?" "Co? Mio Desatire." "Felis Harety." Otočili se ke mě. "To je normální." "Definujte normální." Mlčeli. "Tak vidíte." Zbytek dne jsme strávili na terčích.