Průzračnost

jedenáctá kapitola

"Vždyť to není ani den." "Taky, že odpoledne šel domů a nedošel. Prostě se vypařil." "Teď mě zajímá ještě víc, co se děje." "Nejsi jediná." Zazvonil mi, jakmile to řekl, mobil. Zvedla jsem ho. "Ano?" "Tady Mia. Myslím, že tu někdo je." "Kde jsi?" "Doma v mém pokoji, jsem v druhém patře, ten někdo je dole." "Jak se chová Rados?" "Je se mnou." "Já se ptala, jak se chová" "Ostražitě a jsem v jeho ochrané chapadlové bublině." "Zavolám Kima a hned jsem tam." "Hlavně rychle prosím." A zavěsila. "Co potřebovala?" "Myslí si, že u ní někdo je. Měli bysme za ní jít." "Dobře člověk nikdy neví." Všichni jsme se sbalili a vyrazili hned k Mie. Tera s Kimovým strážcem hlídali vzduch a Bal zase hlídal zem. Běželi jsme. "Mimochodem jak se jmenuje?" Zeptala jsem se. "Kdo?" "Tvůj ochránce." "Samuel." "Hezké jméno." "Originální to není, ale mě se vždycky líbilo." Asi blok před Miiným domem jsme použili teleportaci. Skončili jsme v druhém patře v Miiném pokoji. "Nikdo tu není." "Ale je." Natáhla jsem ruku před sebe a udělala krok. Rukou jsem narazila na Radose. "Radosy." Zašeptala jsem. Objevil se. Odmotal Miu. "Poslouchejte." Všichni jsme udělali. Měla pravdu, někdo se tu pohyboval, ale nenašel zatím schody. "Nemůžu použít teleportaci." Taky jsem to zkusila. "Někdo teleportaci blokuje." "Co teď?" "Plán." "Máš nějaký?" Asen se jen usmál. "Je to dobrý nápad?" "Sám nevím."
                               ***
Schovávali jsme se v šatníku. Vzdychla jsem. "Taky mi to nevyhovuje." Poznamenal Kim. Jen jsme čekali. Slyšela jsem, jak někdo otevřel dveře. Shodil povlečení. Blížil se k nám. Neotevřel. Chvíli bylo ticho. "Mám tě." Uslyšela jsem ženský hlas. Pak výkřik. Vyskočila jsem ze šatníku. Ženská měla Miu přes rameno a vyskočila z okna. Neváhala jsem a vyskočila za ní. Unoskyně byla na zádech minotaura. Já dopadla na záda Tery. Letěl rychle měla jsem potíže se udržet. Vystřelila jsem větrné kouzlo. Trefila jsem zem, ale účel to mělo, minotaura to zpomalilo. Využila jsem i úlomky, paralizovala jsem je. Tera vyrazil střemhlav k Mie. Chytla jsem ji a vytáhla za letu k sobě. Ještě jsem je pro jistotu uzamkla v silné větrné bariéře. "Jsi v pořádku?" "Jo jen necítím tělo." "Tu ironii si nech." "Promiň, ale být zachraňovaná mě nebaví." "Je to poprvé." "Pořád." "Jsi silnější než si myslíš." "Díky." Doletěli jsme zase zpět. "Moc to nevyšlo. Promiňte." "Jsi celý bledý." Vyděsilo mě to trochu. "Léčil." Ozval se někde od zadu Asen. "Radosy byl zraněný." Ztěžka oddechoval. "Lehni si." "To nepůjde." Miu mezitím přemístil Asen na gauč. Pomohla jsem mu na nohy a posadila jsem ho na postel. On se jen položil. "Zkoušel jsi to někdy předtím?" "Párkrát ano ale nikdy to nebylo tak rozsáhlé." "Kde je Rados?" "Na chodbě před schodištěm. Ta rána není ještě zacelená." Bylo vidět, že i mluvení ho vyčerpávalo." "Jak to, že je na chodbě?" Zeptala jsem se Asena. "Teleportace." "Jak se zranil?" "Tržná rána z teleportu." "Jdu za ním a prosím hlídejte ho." Přikývli. "Vrací se ti cit, to je dobře." Usmála se. Vyšla jsem na chodbu a uviděla Radose. Našla jsem tu ránu. Podle toho jak Kim vypadal a jak vypadala rána, byl na hranici. Mohlo ho to zabít. Rána byla malá, jen jsem ji zacelila a vydenzifikovala. Netrvalo to ani deset minut. Zahýbal chapadlem a zmizel ve vodě. "Nechápu, jak si to přežil." Řekla jsem, když jsem prošla dveřmi. "Jak ale vydíš žiju." Zněl o něco líp. "Už zase zmizel pod vodou takže je v pořádku." Chabě se zasmál. "Radši spi." "To asi budu." Ležel a přes obličej měl ruku. "Chceš abych zatáhla závěsy?" "V pohodě jen se otočím na bok." Jak se otáčel, bylo vidět, že mu samotný pohyb dělá problém. Sotva se hnul. "Já radši zatáhnul." "Dobrou." "To chceš spát takhle?" "Proč ne už se mi to podařilo. Vypadal jak kdyby mluvil se zdí. Vzdychla jsem. "Dobrou." Už bylo slyšet, jen jak dýchal. "Měl si ho zastavit." Zašeptala jsem. "Zkoušel jsem to, ale nepodařilo se mi to." "To jsem si všimla." Podívala jsem se na Miu. Taky usla. Sedla jsem si vedle ní. "Co teď?" "No já se přidávám k ostatním." "Dobrou. Asi se přidám taky." "Kdo bude hlídat?" "Vytvořím bariéru." "Tak jo. Dobrou." Zavřela jsem oči. Hlavu jsem si položila na Miino rameno. Chvíli jsem poslouchala, jak dýchá a nějak usnula.
                           
                                  ***
Vzbudila jsem se někdy v noci. "Vzbudila jsem tě?" Zeptala se Mia vedle mě. "Ne." "Ostatní jeste spí." Oznámila mi. Přikývla jsem. "Nemáš hlad? Já docela jo." Potichu jsem se zasmála. "Já vím, mě se nedá změnit." Zasmála se se mnou. Potichu jsme sešli do kuchyně. Mia vyndala z lednice šunku a sýr. Já našla chleba. Sedli jsme si do obýváku na gauč. "Díky za záchranu." "Nemáš zač." "Spalo se ti dobře?" "Jo byla jsi pohodlným polštářem." "Ó, jsem ráda, že jsem ti pomohla usnout." Nasadila svůj ironicky nadšený tón. "Nemáš ještě hlad?" "Vím, o co se pokoušíš a už jsem najedená." "Jen jsem se ptala."  "Budeme to tak vnímat ano. Jen si se ptala." Zdůraznila hlavně druhou větu. "Poděkovala si Kimovi?" "Nestihla jsem." "To ti tak budu věřit." "Neboj, poděkuju mu až se vzbudí." "To doufám." Protočila oči. "Nebuď jak máma." "Nebudu." "To doufám." Zasmáli jsme se. "Nezdá se ti to zajímavý, jak je tu ticho a tma." "Je to zajímavý." "Tak příjemný." "Jsi jediná, která by něco takového řekla." "Nejsem, jsi tu ty." "Taky pravda." Chvíli jsme mlčeli. "Kolik je?" "Nevím, ale i venku je tma." "Hmm." Vyčarovala hodiny. "Je deset." "Co budeme dělat?" "To vážně nemám ponětí." "Slovní fotbal?" "Ten je nudný." "Co karty?" "Chceš?" "Moc ne." "Tak nic." Vzdychly jsme. "Vzhůru." Ozval o se za námi. Otočili jsme se. "Kime." "Můžu se přidat?" "Proč ne." Usmála jsem se. "Mio" Šťouchla jsem do ní. "No jo." Protočila oči. "Kime, díky, že si pomohl Radosovy." "Nemáš zač." Usmál se. "Jak se cítíš?" Zeptala se ještě. "Už ne tak blbě." Přikývla. "Učil jsi někde před tím?" "Ne začal jsem tady." Usmíval se. "Říkala jsem si, že vypadáš nějak mladě." "Díky." Řekl váhavě. Bylo mi jasné kam míří, měla podezření a to znamenalo, že dřív nebo později to zjistí. Mia byla chytrá, jen tak se jí nedalo přesvědčit.