Průzračnost

šestá kapitola

Mia pořád spala a já s Asenem jsme seděli v jídelně. Tera ležel u mé židle a odpočíval. "Dobrej čaj?" Prolomil ticho. Jenom jsem kývla. "Jseš si jistý že přijde?" "Jo jsem." Najednou někdo zaklepal na okno. Asen přišel k oknu a otevřel ho. "Víš, že jsou tu dveře?" "Jo, ale říkal si, že spí a v téhle chvíli je to lepší." "Jsou tu dveře a máš mobil." "Vím. Příště půjdu dveřmi. Pustíš mě?" Vzdychl a ustoupil od okna. "Kime." Otočil se na mě a já na pozdrav zvedla ruku. "Je vzhůru a ta druhá spí. Je tak." Obrátil se zase na Asena. "Přesně." "Výhoda situace." Pokrčil rameny a posadil se. "Proč jsem mě přijít?" Zeptal se. "Nic si mu neřek?" "Nemohl jsem, jen by to vedlo k zpovídání po telefonu a na to bych neměl." "Tak povídej." "Někdo ji omráčil a nejspíš ji chtěl unést. Nepodařilo se mu to. Tera byl pohotoví." Prudce se na mě podíval. "Víš kdo to byl? Myslím pohlaví." "Holka. Jak víš, že jsem neviděla obličej?" "Volal mi a chtěl vědět, kde jsem. V tu dobu byla tma." "Aha. Promiň." "Chápu to." Usmál se. "Takže holka říkáš." Kývla jsem. Zamyslel se. "Kdo by to zkoušel?" "Nevím, ale před tím, než jsem vůbec přišla sem, mi někdo volal. Vydával se za Miju. Samozřejmě jsem zavěsila a volala zpět. A podezření se mi potvrdilo." "Co ti řekla?" "Že potřebuje se mnou mluvit a přijdu za ní do parku." Nadechla jsem se a pokračovala. "Jenže Mia mi sama řekla, že jde domů." Všichni jsme zůstali v tichosti. Po chvíli se u Asena objevil Bal. Přeplazil stůl a koukal černýma očima na mě. Vyloženě jsme si zírali do očí. Tera byl v klidu. Jednou ochutnal vzduch a naklonil hlavu do strany. Nic jsem neudělala. "Chceš mi něco říct?" Zeptala jsem se. Bal se postavil, byl opravdu dlouhý a díval se na mě seshora. Zasyčel. "Promiň, ale nerozumím ti." Tak šel dolů na úrovni mých očí. Jeho pronikavé černé oči byly přímo přede mnou. Z ničeho nic se změnili v červenou jako je krev.

                                ***
Nevím, co se stalo, ale cítila jsem se omámeně. Rychle jsem zaostřila. Byla jsem na mýtině někde v lese. Stromy byli jehličnaté i listnaté. Dřevěná terasa na které jsem ležela byla nepatrně nad zemí. Nic na ní nebylo. Stoupla jsem si a zjistila jsem, že jsem na kopci, protože kolem kopce se obtáčela řeka, kterou jsem předtím neviděla. Sešla jsem k ní. Byla čistá, ale ryby v ní neplavaly. Ještě víc pode mnou se mi rozprostřel výhled na sad. Byl to třešňový sad a slunce vycházelo za ním. Prohlížela jsem si to s údivem. Po chvíli mi došlo, že mám jiné oblečení. Měla jsem světle hnědé šaty, které přecházeli do bílé. Živůtek, končící v pase, jsem měla skládaný z více pruhů bílé látky a poté to pokračovalo spývavou volnou světle hnědou sukní až ke kotníkům. Boty jsem neměla. Vlasy byly rozpuštěné do pasu, ale na straně s modrým pruhem jsem měla cop. Střídala se světlá barva s temnou modrou. Pramínek po pramínku, který byl skroucený dovnitř, mělo to úžasný efekt. Procházela jsem se k sadu a poslouchala. Ptáky jsem slyšela ale neviděla. Všechna zvěř se schovávala, jiné vysvětlení jsem neměla. Zvláštní jak se člověk může ocitnout někde jinde. Buď to je iluze nebo jsem ve svém podvědomí a nebo jsem tu hmotně, což by znamenalo, že v reálném světě není mé tělo, ale je tady ve vlastním podvědomí. Zvláštní. Bal je opravdu mocný, ale tohle nemusel. Koukla jsem se na oblohu. Slunce bylo na obzoru a na nebi ani mrak. Mám hezké podvědomí, teda pokud to je podvědomí. Usmála jsem se sama pro sebe. Jak jsem se tak procházela sadem, napadlo mě, jak vyzkoušet jestli je to mé podvědomí. Musím něco změnit. Rozhlížela jsem se, ale nic mě nenapadlo. Najednou mi to došlo. Místo třešňového sadu jsem si představila jablečný. Povedlo se. Takže je to mě podvědomí. Rychle jsem změnila sad zase zpět. Vypadalo to líp. Zaslechla jsem, jak se něco ke mě, v trávě blíží. Koukla jsem se dolů. Byl to králík. Malý králík s černým kožíškem, modrýma očima a částí pravého ucha zabarevného stříbře. Vyskočil mi do náruče. Najednou se se mnou začal točit svět.

                                   ***
Probrala jsem se na podlaze v jídelně. Věděla jsem, že jsem byla hmotně v podvědomí. Bolely mě záda z toho pádu a nejvíc hlava. "Bože tolik světla." Mia vběhla do jídelny a našla mě. "Kde si byla?" Pořád jsem ležela a věděla, že jestli se postavím zase spadnu. "Tady." "Hledali jsme tě všude." "Byla jsem zachycená na horní desce stolu." Usmála jsem se a doufala, že uvěří. "Co mi tajíš?" Vypadala naštvaně a ne málo. "Budeš mi věřit, když ti řeknu pravdu?" "Mluv." Vzdychla jsem. "Byla jsem ve vlastním podvědomí." Čekala jsem, co řekne. Dlouho mlčela. "Jak si se dostala zpět?" Zeptala se Mia. Já jen zírala. "Ty mi věříš?" Zeptala jsem se udiveně. "Kdo si myslíš že sem? Já ti odpovím. Jsem. Tvá. Nejlepší. Kamarádka. Poznám jestli mi lžeš, stejně jako ty poznáš, jestli ti lžu já." Usmála se. Chvíli jsem mlčela, ale pak se usmála. "Přišel ke mě králík." "Prosím?" "Přišel ke mě králík, pak se všechno točilo a jsem tady." "To vysvětluje, že si na podlaze." "Našla jsem ji." Křikla Mia. Ti dva byli okamžitě tady. "Moc se ti omlouvám." Řekl rychle Asen. "Za co?" Pokrčila jsem rameny. "Že mě tvůj had poslal do vlastního podvědomí?" Máchla jsem rukou. "Moc se omlouvám." "Jak to, že ti to nedošlo?" Řekl naštvaně Kim. Asen jen mlčel. Pozorovala jsem je. Stoupla si a naklonila jsem se k Mie. "Kdo by čekal, že se nechá komandovat?" "Taky mi to přijde divný." Zíraly jsme na ně a čekaly až se dohádají. Nějakou dobu jsme je sledovaly, ale pak Mia vytáhla karty. Tak jsme hrály. Hrály jsme dlouho. Přestalo nás to bavit. Tak jsme zkoušely postavit Eiffelovku z vidliček a lžiček. Moc se nám nedařilo. Tak jsme začaly s nimi žonglovat, samozřejmě pomocí kouzel. Jinak jsme to neuměly. Nakonec se ze žonglování stala přehazovací hra.