Průzračnost

třetí kapitola

"Už je skoro noc. Měli byste už jít domů." Promluvil na nás, dosud střílející, Kim. "To už?" Vzhlédla jsem k obloze. Měl pravdu. Na nebi už byl poslední červánek a slunce nebylo vidět. Koukla jsem se na svůj terč. Střed byl celý propálených a mokrý. Zkoušela jsem všechny kouzla, kterými šlo útočit. Zívla jsem. "Hezky ruku před pusu, tak je to správně." Utahovala si ze mě. "Nech toho." Protočila jsem oči. Uchichtla se. "Tak můžeme jít." "Ty jsi to za nás uklidil, jak šlechetné." "Jako by to byla práce." Řekl Kim. "Ale děkovat nemusíš." Mia na něj vyplázla jazyk, chytla mě za ruku a táhla pryč. Kimovi jsem už jen zamávala. Ten mi zamával nazpět a ještě vešel do školy. "Už mě můžeš pustit." Řekla jsem za bránou, koukajíc na Teru. "Promiň." Pustila mě a pokračovali jsme v cestě. "Věříš mu?" "Nevím." "Já ne. Je na něm něco zvláštního, jen nevím co." Nasadila svůj přemyšlivý výraz. "Něco tají." "Každý něco tají." "To je pravda, ale stejně." Její černé vlasy jí spadli do očí. "Můžeme jen doufat že není špion." Usmála jsem se na ní. "To je fakt."

                               ***
Domů jsem dorazila kolem desáté. Celkem pozdě. Plížíla jsem se do svého pokoje, zatím co se rodiče dívali na televizi. Bylo to jen tak tak. Stihla jsem se převléknout a táta otevřel dveře. "Co škola?" Usmál se na mě. Jeho úsměv byl, ale podezřívaví. To bylo nebezpečné. "Dobrý. Stříleli jsme na terče." Jen přikývl. Kousnul se do rtů a zavrtěl hlavou. "Říkáš mi pravdu?" "Klidně zavolej do školy." "Já to udělám." Koukla jsem se mu do očí. "Já ti v tom nebráním." Vzal do ruky telefon a vyťukal číslo. Chvíli zvonil a zvedl to ředitel. "Prosím?" "Tady pan Nixon." "Co potřebujete?" "Byla má dcera ve škole?" "Ano." Táta se na mě překvapeně podíval. "Opravdu? Já slyšel že nikdo nepřišel." "Je to pravda. Vaše dcera a její kamarádka Mia Delaret s panem Kimem dorazili jako jediní do školy." "Á. Promiňte, že jsem rušil." "To nic." A zavěsil. Chvíli mlčky stál a pak s pokynutím hlavy odešel. Na krátkou dobu jsem se usmála jedním koutkem. Štěstí. Stejnak nechápu, jak to, že jsme byli jen tři. Škola byla i na mobilu jsem to měla. Prázdniny jsou daleko. Co dělat? Koukla jsem se na Teru. Počkat! Proč ho táta nevyhodil? Nevracel se. "Co se děje?" Tera se taky zatvářil, že neví. "Něco je určitě špatně."

                              ***
Ráno jako obvykle. Hygiena, převléknout a letět do školy. Zase ani noha. "Co to kruci je." "Tak bych rád věděl." "To i já." Otočila jsem se a za mnou stali Kim s Miou. "Nic nevyhlásili ne?" Zeptala se Mia "Nic se neříkalo." "To bych vás informoval." Dodal Kim. Vzdychli jsme najednou. "Zase terče nebo lety?" Koukla jsem se na Miu. "Lety." "Tak jo." Nasedla jsem na Teru a Vzlétli jsme. Do vzduchu se dostal i Kim. Jediné co vidělo byli křídla. Mia se taky dostala do vzduchu. Měla něco podobného jako Kim až na to, že ona měla stroj, poháněn magií. "Tak co nás naučíte." Řekla částečně s respektem. Ten se zasmál se svěšenou hlavou. "Výkruty." Řekl jedním slovem. "Tak teda do toho." A jak jsem se skrčila Tera vyrazil. Byl rychlí a výkrutů bylo nesčetně za sebou. Asi po padesátém, pokud se můj výpočet nemýlil, zastavil u Kima. "Tak." "Hodně s ním trénuješ co." "Jde to tolik vidět." Řekla jsem s falešným překvapením. "Teď já." Vyrazila plnou čarou vpřed. "Na to že má krakena je dobrá." "To jste ještě nic nevěděl." Jakmile jsem to řekla Mia to vzala pozpátku. "Nevykej mi. Pozpátku bych to nedal ani já." "To ani já. A vykat ti budu, teď si v pozici učitele." "To je pravda." "Já sem tady taky." Ozvala se uraženě Mia. "Promiň." Prosebně jsem se na ní podívala. "To nic." "Nezdá se vám divný, že tu nikdo kromě nás není?" "Zajímalo by mě co se stalo." "Věř nebo ne mě taky." Zkonstatoval Kim. Obě jsme přikývly. "Vyučování se ruší!" Ozval se někdo ze zdola. Byl to ředitel. Všichni jsme přistáli. "Co se děje, že tu nikdo není?" "Sám nevím." Sklonil hlavu a povzdechl si. "Snad se někdo objeví." "To doufám a mimochodem proč jste tady?" Nechápavě jsem se podívala. "Je školní den. Není nic neobvyklého být tady." "Souhlasím." "Já také. Už jen to, že tu učím jsem povinný jít do práce." "Já myslím, že se tu stále zdržujete. Jste tu jediní." "To je sice pravda, ale nikdy nevíte, kdy se někdo objeví." "Stejně pro dnes končíme." A sám odešel. "Co teď?" Asi jdeme domů." Kim se otočil a odcházela. "Když se na něj tak dívám, nezdá se ti stejně starý jako my?" "Chvílemi i jo. Částečně i v chování." "Tak máme program. Budeme ho sledovat." Namítla bych něco, ale není co dělat. "Proč ne." Potichu zatleskala a šli jsme potichu za ním. Ničeho si nevšiml. Sledovali jsme ho až k Deterovu parku. Mia mi poté naznačila, že musí jít a ať ho sleduju dál. Tak jsem zůstala sama. Z Deterova parku si to zamířil do poloschátralé budovy podzemním vchodem. Schody vypadaly sice staře, ale byly dost pevné. Sešla jsem po nich a našla 'překvapivě' červené dveře s mřížovým oknem. Vzala jsem opatrně za kliku a otevřela. Nikdo si ničeho nevšiml. Vstoupila jsem do baru. Pult, za kterým je normálně barman, byl z tmavého hnědého dřeva. Naproti tomu, byly sedací soupravy oddělené dřevěnou stěnou. Když jsem pozorovala místnost, barman si mě všiml. Překvapeně se na mě díval. "Potřebujete něco?" Vyšel ke mě. Jak šel dopadlo na něj větší světlo a nevypadal ani na třicet. Vlasy měl bílé a jeho autfit byl typicky barmanský. Bílá košile, černá vesta, přiléhavé kalhoty a nechyběla ani kravata. Usmíval se na mě, ale do očí jsem mu neviděla, měl je zavřené. Přesto neměl problém pohybovat se v místnosti. "Já." Nestačila jsem to doříct. "Fel?!" Zakřičel překvapeně. "Co tady děláš?" "Znáte se? To jsem rád." Napětí trochu povolilo, ale pořád bylo cítit. "To je tvoje přítelkyně?" "Ne." Vstal a šel ke mě. "Kolik ti je?" "Šestnáct." "Jsi sice o jeden rok starší, ale si její ročník." Vyvalila jsem překvapením oči. "Tobě je sedmnáct!" Teď byl zmatený barman. "Tak odkud se znáte?" "Já ji učím na škole." Pořád usmívající se barman, se na něj otočil. "Učitel? Proč zrovna tohle?" Nic jsem nechápala a nejspíš se to dozvím teď.