Průzračnost

osmá kapitola

"Hotovo." Vzdychl. "Myslím, že bys mi mohla odpustit." "Máš pravdu. Můžu být ráda, že si mi masáž opravdu udělal." "Taky bys měla." "No jo. Kde jsou tak dlouho?" "V kuchyni." "Ale tak dlouho?" "Dobře tak se kouknem." Protáhl se, vstal a podal mi ruku. Přijala jsem a vstala. Došli jsme do kuchyně. Zírali na sebe. Mii výraz byl soutěživý a bylo to v kuchyni. Museli se vsadit, jinak by se takhle soustředěně nikdy nedívá. "Takže sázka." "Vypadá to tak." "To se mi snad zdá." Plácl se do čela. "Kdy něco přinesete?" Skřížila jsem ruce. Ani jeden se nehnul. "Tohle je zlé." "Není třeba říkat." "Jde se ven." Otočila jsem se a vyšla. "Počkat. Jdu s tebou." "Proč?" "Není to ani den, co tě chtěl někdo unést." "Fajn." Řekla jsem otráveně. Vyšli jsme ze dveří. "Měla bys být ráda." "Za co? Že tě sotva znám a chováš se jo bysme byli přátelé." Pokrčila jsem rameny. "Myslíš, že mi to je příjemný?" "Mimochodem taky nejsem nadšený." "Tak nechoď." "Jo a bude to velký risk." Protočila jsem oči.   "Bože." "Bůh ti nepomůže." Podívala jsem se na něj a nevěřícně zavrtěla hlavou. "Neber mě za slovo." "Radši budu." "Jsi jak bratr, kterého bych nechtěla." Řekla jsem s milým úsměvem. "Taky si jako sestra, kterou bych nechtěl." Oplatil mi mou narážku. "Stejnak nechápu jak vidíš." "Zase tohle. Jsi jak ostatní." "A divíš se mi?" "Ne, ale prosím, už se mě neptej." "Fajn." Vzdychla jsem. Opravdu to nemělo smysl. Šli jsme někam do parku. "Kam vlastně jdeme?" "Uvidíš." Jediné co mi řekl. Radši jsem to nechala být.
                                ***
"Jsme v baru." "Jo. V tvém baru." Poznamenala jsem. "Je tady teplo." Bal se spokojeně uvelebyl u krbu. "Byl tady ten krb?" Nevzpomínala jsem si, že by tu nějaký byl. "Ne, ale kouzla se musí trénovat ne." Ušklíbl se. "Takže to tu vylepsuješ kouzly." Rozhlížela jsem se. Neviděla jsem jinou změnu než ten krb. Koukla jsem se na strop. "Máš hezký strop." Vyřezávané spirály které se zbíhala doprostřed a vytvořili strom. Měl opravdu nadání na disain. "Díky, trvalo mi dlouho než jsem to měl hotové." "Je tu příjemně." Posadila jsem se k baru. "Chceš něco?" "Horkou čokoládu prosím." "Je ti zima?" "Chladno." Nekouzlil. "Nápoje děláš ručně bez kouzel?" "Jo." "Víš o tomhle městě ještě někdo jiný." "Ne jen ty a Kim." Postavil přede mě hrnek s horkou čokoládou. Přiložila jsem k němu ruce a hřála se. Koukala jsem se do čokolády a naprosto vypnula. Jestli něco říká, tak nevím co. Prostě koukám do blba. Nějak se mi podařilo odpoutat od dívání se k pití. Pořád ale v tranzu. Začala jsem být unavená. Poslední co jsem zaznamenala, bylo, jak jsem padala ze židle a Asen mě chytil. Měla jsem pocit, že na mě mluví, ale všechno znělo vzdáleně.

                                 ***
Probrala jsem se zase na terase. Měla jsem to samé oblečení jako minule. Sešla jsem do sadu a pokračovala na travnatou rovinu. Uprostřed bylo jezírko. Vslékla jsem se a vlezla jsem do jezírka. Voda byla přesně jak ji mám ráda. Koukla jsem se na noční oblohu. Hvězdy zářily jasně a měsíc byl v růstu. Nekonečné nebe zářilo v tlumených tmavých barvách. Relaxovala jsem a chvílemi plavala. Když jsem vylezla přičarovala jsem si ručník. Usušila jsem se a zase se oblékla. Došla jsem zase do sadu a utrhla pár třešní. Byly sladké. Chvíli jsem tam tak stála než jsem měla pocit, že tam někdo je. Rozhlédla jsem se ale nikoho jsem neviděla. Neviděla jsem ani stín ani postavu. Sedla jsem si a zavřela oči. Chtěla jsem aby si myslel, že jsem přestala dávat pozor. Spíše jsem zbystřila a poslouchala. Netrvalo dlouho a zaslechla jsem tichý pohyb. Zaměřila jsem se na to. Blížil se ke mě. Když jsem si myslela, že je dostatečně blízko, asi pět vteřin jsem ještě počkala a poté otevřela oči. Za stromem se schovávala nějaká holčička. Přiblížila se ke mě a nervózně si hrála s rukama. "Kdo si?" Zeptala se potichu. Sotva jsem ji slyšela. Tak jsem mlčela. "Kdo si?" Zopakovala hlasitěji. Neodpověděla jsem. "Počkej." Řekla rychle a běžela pryč. Nevím co se děje, ale mé podvědomí to není. Jinak bych tu byla sama. Malá přiběhla zase zpět a někdo pomalu šel za ní. "Je tady." Ukázala na mě a schovala se za osobu. Byla to stará žena. Měla na sobě modré roucho. Šedivé vlasy měla svázané do copu a ruce měla za zády. Do očí jsem ji neviděla, byla příliš velká tma. Usmála se. "Jmenuji se Mena." Představila se. "Mohla bys mi říct tvé jméno?" Mluvila vlídně a pomalu. Nevěděla jsem jestli je to dobrý nápad. Mlčela jsem dál. "V pořádku." Upokojovala mě. "Radši by si měla jít s námi do vesnice, musí ti být zima." Zůstala jsem sedět. Sklopila jsem oči k zemi. "Dobrá tak aspoň příjmi" Zarazila se Mena. Prohlídla si mě pořádně. "Odkud jsi?" Zněla překvapeně a trochu i vyděšeně. Sehla se k malé a něco jí zašeptala. Malá zase rychle vyběhla. Mena se otočila na mě. "Kdo si?" Znělo to spíše jako by se ptala sebe než mě. Celou dobu jsem mlčela. Nevím proč, ale zdála se mi povědomá. Chtěla jsem vstát ale nemohla jsem se hnout. Holčička se zase objevila. Tentokrát se za ní objevili dva muži. Měli také roucha jen rudé. Jeden z nich měl pravý pruh vlasů dlouhý do poloviny krku. Měl na něm lesklou kulatou sponu. Nebylo to jako malý kroužek. Do výšky to bylo asi sedm centimetrů. Nevypadalo to nijak divně. Zdálo se mi, že jsou na tom nějaké znaky. Ten druhý měl krátké vlasy. Podal mi ruku. Moje tělo se však odmítalo hnout. Ten druhý neměl tolik trpělivosti, vzal mě za loket a pokusil se mě vytáhnout na nohy. Jenže jsem zase spadla. Málem jsem tvrdé spadla na břicho kdyby mě ten druhý nechytil. "Jseš v pořádku?" Promluvil milým hlasem. Mlčela jsem. Když se mi nikdo nedíval do obličeje, pokusila jsem se promluvit, ale jen jsem němně otevřela pusu. Nemohla jsem mluvit ani se hýbat. K tomu v téhle situaci. Byla jsem v průšvihu. Přála jsem si být zase v baru. Jestli je to noční můra, tak musí někdy skončit.