Průzračnost

devátá kapitola

Nevzhlédla jsem k nim. Jen jsem čekala, co udělají. Nedokázala jsem to pochopit. Kde jsem, kdo jsou a proč se tohle děje. Otázky mi vířily v hlavě a na žádnou z nich jsem neznala odpověď. "Tak vstávej." Křikl na mě nevrle. Dívala jsem se do země. Zkusila jsem znovu promluvit. Nic, byla jsem němá. Silou vůle jsem se opírala o ruce. "Omluv ho, nedokáže být trpěliví." Promluvila Mena. "Vezmeme tě do vesnice." "Do vesnice?! Ji?!" Ukázal na mě. "Nehodlám riskovat. Proč ji nenecháme tady?" V duchu jsem s ním sto procentně souhlasila. "Nemůžeme ji tu přeci nechat." Řekl klidně ten druhý. "Co tohle, dokud neřekne, kdo je, tak zůstane tady." S tím nemám žádný problém. Panikařila jsem němě. "Nebuď tak chladný Iro." "Sklapni. Kdo ti dovolil vůbec říct mé jméno?" Iro? To jako je Iron, Inaro nebo Iroen? Proč nad tím přemýšlím? Tohle je můj nejmenší problém. Zapomněla jsem se soustředit na udržení rukou a spadla jsem. Dokázala jsem to nasměrovat tak, že jsem dopadla na bok. Kdyby ne, tak bych měla obličej v prachu. Vlasy mi zakryly obličej a moje tělo se odmítalo zvednout. Nevím proč, ale byla jsem hrozně unavená. Pomalu se mi začali zavírat oči.
                                
                                ***
Probudila jsem se v měkké posteli. Zírala jsem na strop nad sebou. Pokusila jsem se pohnout prstama. Podařilo se. Pomalu jsem se začala zvedat. "Princezna je vzhůru jak vidím." Promluvil jízlivým tónem hlas. Podívala jsem se komu hlas patřil. Stál tam kluk podobně starý jako já, maximálně o rok o dva starší. Měl krátké hnědé vlasy, jeden pruh vlasů byl dlouhý do poloviny krku a na něm měl kruhovou stříbrnou sponu. Na sobě měl červené roucho. Teda aspoň mě to připadalo jako roucho. Musel to být ten Iro. Když jsem se zase vracela pohledem k obličeji, všimla jsem si, že konce vlasů byly částečně zelené a čím výš jsem šla, tím se zelená barva ztrácela. Takže jsem pořád tady. Věřit, že je to sen, by bylo najivní. Vzdychla jsem v duchu. Podezřívavě se na mě díval a pak odešel. Zkusila jsem svůj hlas. Nic, pořád jsem němá. Tentokrát jsem vzdychla nahlas. Pomalu jsem, spustila nohy na zem. Vstala a málem spadla, ale udržela jsem se. "Jak se cítíš?" Promluvila stará žena. Musela to být Mena. Dívala jsem se na ní. Za ní se vynořil další. Podobně starý jako Iro, spíš starší. Vlasy měl rudé krátké se žlutými ztrácejícími se pruhy. Oblečení bylo také stejné jako u Ira. Pomalu se na mě usmál. "Jak se jmenuješ?" Obrátila jsem svou pozornost na Menu. "Chápu, že nám nevěříš, ale mlčením si nepomůžeš." Udělala jsem sotva čtyři kroky a podlomili se mi nohy. Zase mě chytil. "Neměla by ses přemáhat." Kývla jsem a koukla na něj. "Děkuji." Řekla jsem bez hlasu. Koukal na mě překvapeně. "Ty si němá?" Zeptal se opatrně. Přikývla jsem. Jen na mě zíral. Otočil hlavu k Maně. Stejně jsem se otočila já. Vypadala šokovaně. "Jsi němá?" Zopakovala otázku. Opět jsem přikývla. "Moc se omlouvám." Klesla hlavou dolů. Pustila jsem se rudovlase a začala jsem, máchat rukama na znamení, že se omlouvat nemusí. Jenže jsem zase ztratila rovnováhu. Málem jsem spadla, naštěstí jsem udělala místo toho, dva kroky dopředu. Obrátila jsem se na rudovlase a upustila jsem úsměv. Zase jsem se vrátila k Meně. Ta se na mě dívala. Také jsem se usmála. Nejdřív vypadala překvapeně, ale pak se úlevně usmála. "Nepůjdeme ven?" Zeptala se. Přikývla jsem. Hned za dveřmi stál Iro. "Stejně tě sleduju." "Nebuď zlý Iro." "Ty máš co říkat Sae." Mena se začala smát. "To není k smíchu." Řekl naštvaně Iro. "Tak pojď s námi." "Cože?" "Můžeš ji hlídat." Usmála se provokativně. Mlčel. Narovnat se, rukou nám naznačil ať jdeme první a sledoval mě. Mena se zasmála a vyšli jsme. Vesnice byla celá ze dřeva. Bylo tam hodně lidí. Najednou k nám přiběhl kluk s bílými vlasy v bílém rouchu. Měl světlé modré oči. Díval se na mě. Usmál se a objal. "Jsi v pořádku." Vydechl. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem částečně v šoku.  "Co to děláš? Pusť ji." Odtrhl ho jiný. Měl bílo hnědé vlasy a oblečení taky. Oči měl modré jako oceán. Byla jsem ještě víc zmatená než předtím. "Vy ji znáte?" Zeptal se Sae. "Dalo by se říct, znám ji dost dobře." Promluvil Bílo hnědo vlasý. Zná mě dost dobře? Já ho neznám. "Já, sice ne tak dobře, jako tady tenhle, ale znám ji." Já si ale vůbec nevybavovala ani jednoho z nich. Sae se na mě obrátil. "Znáš je?" Podívala jsem se na oba dva příchozí. Pátrala jsem v mysli, ale nedokázala jsem na nikoho přijít. Omluvně jsem se usmála. "No jo!" Najednou zvolali. Začali se smát. "Dám ti nápovědu, trávíme spolu každý den." Zamyslela jsem se a pořádně si je prohlídla. "Tera a Bal." Sice bez zvuku, ale pokud je to Tera tak rozumí. "Přesně." Odpověděl nadšeně. "Tvůj hlas bude zpět neboj." Položil mi ruku na rameno. "Promluv." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Tero." Můj hlas se vrátil. "Ano?" "Tohle přímo nesnáším." Sundala jsem jeho ruku z mého ramene. "Já vím." Koukla jsem se na Menu a ostatní. "Máš hezký hlas." Řekla Mena. " Pokud jde o mé jméno." "Já tě představím." Nabídl se Tera. "Do toho. Stejně bys to udělal." "Tohle je Felis. Jsem její ochránce." "Ty si její ochránce? Jak se teda dostala sem?" "To sám nevím." "Kde vlastně jsem?" Zeptala jsem se. "Ve vesnici kde se ochránci narodí a zůstanou dokud si nevyberou svého svěřence." Odpověděl mi Bal. "Aha. Normálně nejsi tak přátelský." "Ale no tak." "Ale můžeme se poznat a být přátelé." Usmála jsem se. Rozzářil se štěstím. "Děkuju, určitě budeme přátelé." A objal mě. "Chápu." "Promiň jako had, objímání zrovna nejde." "Chápu." "Nech ji." Odtrhl ho zase Tera. "Co je ti? Nemůžu ji obejmout?" "Ne nemůžeš." "Proč?" Tera mě obešel ze zadu a objal mě sám. "Protože." Uchechtl se. Možná není ve formě gryfa, ale jeho osobnost se nezmění. "Tero." "Jo?" "Možná jsem tě nepoznala kvůli tomu, že si člověk, ale tvá osobnost je nezaměnitelná." "Taky si myslím." "Já ji taky obejmu." A objal mě znova Bal. Byl jako malé dítě, ale bylo to roztomilý. Začala jsem se smát. "Vidím že máš dobré přátelé." Ozval se Sae. "Taky si myslím." Zasmála se Mena. "Tolik lásky jsem ještě neviděl." Dodal Iro. Začali jsme se smát všichni.